Ve všech dobách i velkých reformačních nebo náboženských hnutích na této zemi působil Bůh nápadně stejným způsobem. V jednání s lidmi se řídí stále stejnými zásadami. Dnešní významná hnutí mají obdobu v minulosti, a to, co církev prožila kdysi, skýtá cenné naučení pro naši dobu.
Bible jasně učí, že Bůh prostřednictvím Ducha svatého zvláštním způsobem vede své služebníky na zemi, aby pomocí velkých hnutí dovedl k závěru dílo záchrany. Lidé jsou nástroji v Božích rukou. Pán je povolává, aby jejich prostřednictvím uskutečnil záměry své milosti a svého milosrdenství. Každý člověk má určitý úkol. Pán dává každému tolik poznání, kolik potřebuje pro svou dobu, aby mohl splnit úkol, který mu Bůh svěřil. Žádný člověk - bez ohledu na to, jak jej Bůh poctil - nikdy plně nepochopil velký plán záchrany lidstva ani dokonale nedocenil Boží záměr, který se měl uskutečnit v jeho době. Lidé plně nerozumí, čeho chce Bůh dosáhnout prostřednictvím úkolu, který jim svěřil. Nechápou dokonale všechny důsledky poselství, které v Božím jménu hlásají.
"Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemohoucího?" "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše." "Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo." (Jb 11,7; Iz 55,8.9; Iz 46,9.10)
Ani proroci, které Duch svatý osvítil mimořádným způsobem, plně neporozuměli důsledkům zjevení, které obdrželi. Význam jednotlivých poselství měl být odhalován postupně, nakolik bude Boží lid potřebovat naučení, která jsou v nich obsažena.
Apoštol Petr, když psal o záchraně, s níž se lidé seznamují prostřednictvím evangelia, prohlásil: "Toto spasení hledali, a po něm se ptali proroci, kteří prorokovali o milosti, která je vám připravena; zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje Duch Kristův v nich přítomný, když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde. Bylo jim zjeveno, že tím neslouží sami sobě, nýbrž vám." (1 Pt 1,10-12)
I když Bůh nedopřál prorokům plně porozumět tomu, co jim zjevil, tito Boží muži se usilovně snažili pochopit, co Bůh ve své milosti jejich prostřednictvím lidem sdělil. Proroci "zkoumali a ptali se", "zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje Duch Kristův v nich přítomný". Jaké naučení z toho vyplývá pro Boží lid křesťanské éry, kterému Pán poslal prostřednictvím svých služebníků dané proroctví? "Bylo jim zjeveno, že tím neslouží sami sobě, nýbrž vám." Všimněme si, že tito svatí Boží muži "zkoumali" poselství, která Pán poslal teprve budoucím generacím. Porovnejme jejich zápal s netečností a nezájmem pozdějších "šťastnějších" generací k tomuto daru nebes. Je to odsudek lhostejnosti, která miluje pohodlí a tento svět, a spokojí se s prohlášením, že proroctvím nelze porozumět.
I když rozum omozeného člověka nemůže proniknout do myšlení nekonečného Boha, ani plně pochopit jeho záměry, velice často nejsou lidé schopni porozumět Božímu poselství proto že se dopouštějí nějaké chyby nebo něco přehlížejí. Často je myšlení lidí a dokonce i Božích služebníků tak zaslepeno lidskými názory, tradicí a nesprávnými naukami, že dokáže jen částečně pochopit velké pravdy zjevené v Božím slovu. Podobně na tom byli také učedníci Ježíše Krista v době, kdy s nimi Pán Ježíš osobně žil. Přejali lidovou představu mesiáše jako pozemského vládce, který povýší Izrael na světovládný trůn, tak že nebyli schopni rozumět jeho slovům, když předpovídal své utrpení a smrt.
Ježíš Kristus je vyslal s poselstvím: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." (Mk 1,15) Toto poselství bylo založeno na proroctví z knihy Daniel, deváté kapitoly. Anděl prohlásil, že po šedesáti devíti prorockých týdnech přijde "Pomazaný vévoda". Apoštolové tedy s velkými nadějemi a s radostným očekávání vyhlíželi, kdy už bude nastoleno v Jeruzalémě království mesiáše, které bude vládnout nad celým světem.
Hlásali poselství, které jim Kristus svěřil, i když mu sami správně nerozuměli. Jejich poselství sice vycházelo z textu Daniel 9,25, nechápali však smysl následujícího verše téže kapitoly, který předpovídá, že "Pomazaný bude zahlazen," jemu to však neublíží. Od nejútlejšího dětství byla jejich srdce naladěna na očekávání slávy pozemské říše, a to je tak zaslepilo, že nepochopili ani smysl proroctví, ani význam Kristových slov.
Splnili svou povinnost tím, že židovskému národu tlumočili nabídku milosti. Ale pak - když čekali, že uvidí svého Pána nastupovat na Davidův trůn - zděšeně sledovali jeho zatčení, bičování, zesměšňování, odsouzení a nakonec ukřižování. Jaká beznaděj a jaké zklamání naplňovalo jejich srdce, zatímco jejich Pán odpočíval v hrobě.
Kristus přišel přesně tehdy a tak, jak to předpověděla proroctví. Svou službou do podrobnosti naplnil biblické záznamy. Kázal poselství o spasení a "jeho slovo bylo mocné". Jeho posluchači ve svých srdcích pocítili, že toto poselství pochází z nebe. Písmo a Duch svatý dosvědčovali, že Boží Syn splnil Boží poslání.
Učedníci milovali svého drahého Mistra opravdově, přesto jejich mysl zatemňovaly pochybnosti a nejistota. V zármutku si pak ani nevzpomněli, že Pán Ježíš své utrpení a smrt předpovídal. Mohli by prožívat takový zármutek a zklamání, kdyby Ježíš z Nazareta byl opravdu mesiášem? Tato otázka je trýznila během dlouhých beznadějných hodin oné soboty mezi jeho smrtí a vzkříšením, zatímco Spasitel odpočíval v hrobce.
I když tyto Kristovy následovníky zahalovala temná noc zármutku, přece nebyli opuštěni. Prorok napsal: "Sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin... Vyvede mě na světlo a uzřím jeho spravedlnost." "Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo." Pán Bůh prohlásil: "Ve tmách vzchází přímým světlo." "Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím." (Mi 7,8.9; Ž 139,12; 112,4; Iz 42,16)
Poselství, které učedníci hlásali v Kristově jménu, bylo v každé podrobnosti správné a předpovězené události se skutečně odehrály. "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží," hlásali. Po uplynutí "času" - šedesáti devíti týdnů podle proroctví knihy Daniel, deváté kapitoly, kdy měl vystoupit "Pomazaný", tedy Mesiáš - byl Pán Ježíš skutečně pomazán Duchem svatým, když ho Jan pokřtil v Jordánu. "Boží království", které se přiblížilo, jak hlásali, bylo nastoleno smrtí Ježíše Krista. Toto království nebylo pozemskou říší, jak se tomu tehdy všeobecně věřilo a učilo. Nebude jí ani to budoucí, věčné Kristovo království, které bude nastoleno až "království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího," v němž "všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat" (Da 7,27). Bible označuje slovním spojením " Boží království" jak království milosti, tak i království slávy. O království milosti psal apoštol Pavel v listu Židům. Nejdříve ukázal Krista, laskavého Přímluvce, který je schopen "mít soucit s našimi slabostmi", a pak prohlásil: "Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas." (Žd 4,15.16) Trůn milosti představuje království milosti, protože existence trůnu předpokládá existenci království. Také v mnoha svých podobenstvích Pán Ježíš představoval "Boží království" a popisoval působení Boží milosti na lidská srdce.
Podobně trůn slávy představuje království slávy. O tom království Pán Ježíš řekl: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůn své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy." (Mt 25,31.32) Toto království patří ještě budoucnosti. Bude nastoleno až při druhém příchodu Ježíše Krista.
Království milosti bylo zřízeno hned po pádu prvních lidí do hříchu, když byl vypracován plán pro záchranu hříšného lidstva. Tehdy toto království existovalo jako Boží úmysl a slib, a přesto se lidé mohli už tehdy vírou stát jeho občany. Skutečně je nastolila smrt Ježíše Krista. I když Spasitel už začal svou pozemskou službu, mohl unavený umíněností a nevděkem lidí odmítnout smrt na golgotském kříži. V zahradě Getsemane se kalich hořkosti v jeho rukou chvěl. Ještě i tehdy mohl setřít z čela krůpěje krvavého potu a nechat hříšné lidstvo, aby zahynulo ve svých vinách. Kdyby to byl udělal, nebyla by pro hříšníky možnost záchrany. Když však Spasitel obětoval svůj život a posledním dechem zvolal: "Je dokonáno," zajistil uskutečnění plánu záchrany člověka. Zabezpečil tak uskutečnění slibu záchrany, který Bůh dal prvním lidem po pádu do hříchu. Boží království milosti, které do té doby existovalo jako Boží slib, bylo nyní skutečně nastoleno.
Tak se Kristova smrt - událost, v níž učedníci viděli konec svých nadějí - stala věčnou zárukou pravé naděje. I když jim přinesla kruté zklamání, představovala vrcholný důkaz správnosti jejich víry. Událost, která je naplnila zármutkem a zoufalstvím, otevřela dveře naděje pro každého Adamova potomka. Na ní závisí budoucí život a věčné štěstí věrných Božích následovníků všech věků.
Uskutečnily se záměry nekonečné milosti, i když apoštolům přinesly zklamání. Přestože jejich srdce uchvátila Boží milost a síla jeho učení - vždyť učil "jako ten, kdo má moc" - , do ryzího zlata jejich lásky ke Kristu se přimíchala bezcenná struska světské pýchy a sobecké ctižádosti. Dokonce ještě ve slavnostní chvíli při velikonoční večeři, kdy Pán Ježíš vstupoval do temnoty Getsemane, "vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší". (L 22,24) Mysleli jen na trůn, na korunu a na slávu, zatímco před nimi stálo pohanění a utrpení v zahradě, soudní dvorana a golgotský kříž. Pýcha a touha po světské slávě zapříčinily, že se tak křečovitě drželi nauk své doby, a nepochopili, co jim Spasitel vyprávěl o podstatě svého království, o svém utrpení a smrti. Tyto omyly jim přinesly utrpení - tvrdé, ale nezbytné - , aby našli správný směr. I když učedníci nepochopili smysl poselství, které hlásali, a nedočkali se splnění svých nadějí, kázali varovné poselství, které jim Bůh svěřil, a Pán odmění jejich víru a poslušnost. Oni pak směli hlásat slavnou zvěst o zmrtvýchvstalém Spasiteli všem národům. Proto - aby byli připraveni pro tento úkol - Pán dopustil, aby prožili zklamáni, které jim připadalo tak hořké.
Po svém zmrtvýchvstání se Pán Ježíš zjevil dvěma učedníkům na cestě do Emaus a "začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma" (L 24,27). Srdce učedníků zahořela. Jejich víra znovu vzplála. "Nově se narodili k živé naději" (1 Pt 1,3) - dokonce ještě dříve, než se jim Pán Ježíš nechal poznat. Chtěl osvítit jejich mysl a upevnit jejich víru v pevné "prorocké slovo". Přál si, aby pravda pevně zakořenila v jejich myslích, a to nejen proto, že se s ním osobně setkali, ale spíše na základě nepochybných důkazů, které představuje Písmo - na základě symbolů a předobrazů Starého zákona a na základě proroctví. Následovníci Pána Ježíše potřebovali víru založenou na rozumových důvodech, a to nejen pro sebe, ale proto, aby mohli zvěst o Kristu nést celému světu. Aby takovou víru získali, vedl je Pán Ježíš tak, že "začal od Mojžíše a všech proroků". Takovým způsobem doložil zmrtvýchvstalý Spasitel hodnotu a důležitost Starého zákona.
Jakou proměnu učedníci prožili, když měli možnost znovu pohlédnout do milované tváře svého Mistra (L 24,32). Mnohem plněji a dokonaleji než dříve "nalezli toho, o němž psal Mojžíš v zákoně i proroci". Nejistotu, pochybnosti, beznaději vystřídala dokonalá jistota, neochvějná víra. Není divu, že po jeho nanebevstoupení "byli stále v chrámě a velebili Boha" (L 24,53). Lidé, kteří věděli o potupné smrti jejich Pána, očekávali, že uvidí v jejich tvářích výraz zármutku, bezradnosti a porážky, viděli však radost a vítězství. To byla příprava učedníků pro jejich další úkol. Prošli nejtěžší zkouškou, jakou jen mohli snést, a zakusili, jak se Boží slovo vítězně naplnilo, i když podle lidského úsudku bylo již všechno ztraceno. Co mohlo později ohrozit jejich víru nebo zeslabit vřelost jejich lásky? I v největším zármutku měli "mocné povzbuzení" a naději, v níž byli "pevně a bezpečně zakotveni" (Žd 6,18.19). Byli svědky Boží moudrosti a moci a měli jistotu, "že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu". Vyznávali: "Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval." (Ř 8,38.39.37) "Slovo Hospodinovo zůstává na věky." (1 Pt 1,24) "Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!" (Ř 8,34)
Pán prohlašuje: "Můj lid nebude zahanben na věky." (Jl 2,26) "Večer se uhostí pláč, ale ráno všechno plesá." (Ž 30,6) Když se v den vzkříšení učedníci setkali s Pánem a jejich srdce hořelo; když na cestě do Emaus naslouchali jeho slovům; když se dívali na jeho hlavu, ruce a nohy, které nesly stopy ran; když je před svým nanebevstoupením zavedl k Betánii, pozvedl ruce, požehnal jim a vyzval je: "Jděte do celého světa, kažte evangelium" a dodal: "já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mk 16,15; Mt 28,20); když o letnicích přišel slíbený Utěšitel, učedníci obdrželi Boží moc a získali jistotu, že jejich Pán, který vystoupil na nebesa, je s nimi - nebyli by ochotni vyměnit službu evangelia jeho milosti spolu s "korunou spravedlnosti", kterou obdrží v den jeho druhého příchodu - i kdyby je tato služba vedla cestou oběti a mučednictví - za slávu světských trůnů, na které se zpočátku tak těšili. Pán, který "může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit," jim poskytl možnost účastnit se jeho utrpení a také sdílet jeho radost - radost "přivést mnoho synu k slávě", nevýslovnou radost "přenesmírné váhy věčné slávy", s níž se, "toto krátké a lehké soužení" jak píše apoštol Pavel "nedá srovnat" (Ef 3,20; Žd 2,10; 2 K 4,17; Ř 8,18).
Prožitek učedníků, kteří hlásali "evangelium o království" při prvním příchodu Pána Ježíše, se podobá zkušenosti lidí, kteří hlásali zvěst o jeho druhém příchodu. Tak jako apoštolové vyšli a začali kázat: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží," vyšel i Miller a jeho spolupracovníci a hlásali, že se brzy naplní nejdelší časové proroctví Bible, že se blíží soud a brzy bude nastoleno Boží věčné království. Kázání apoštolů vycházelo z časového údaje o sedmdesáti týdnech z proroctví knihy Daniel, deváté kapitoly. Poselství Millera a jeho spolupracovníků upozorňovala na ukončení období 2300 večerů a jiter z knihy Daniel 8,14. Součástí tohoto údobí je i zmíněných sedmdesát týdnů. Obojí kázání bylo založeno na splnění různých částí téhož velkého prorockého údobí.
Podobně jako apoštolové ani Miller a jeho spolupracovníci plně nepochopili význam poselství, které hlásali. Bludy, tak dlouho zakořeněné v církvi, jim nedovolily správně pochopit důležité prvky proroctví. I když kázali poselství, které měli z Božího pověření oznámit světu, nepochopili správně jeho význam, a proto zažili zklamání.
Při výkladu proroctví Daniela 8,14: "Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (očištění)," přijal Miller, jak již bylo řečeno, tehdy všeobecně rozšířený názor, že svatyní je tato země. Domníval se, že očištění svatyně znamená očištění země ohněm při druhém příchodu Ježíše Krista. Když došel k závěru, že konec údobí 2300 večerů a jiter lze přesně určit, domníval se, že tím je nám oznámena doba druhého příchodu Ježíše Krista. Mýlil se, protože přijal obecně rozšířený názor na to, co v Bibli představuje svatyně.
V předobrazném systému, který znázorňoval oběť a kněžskou službu Pána Ježíše, bylo očištění svatyně poslední službou, kterou velekněz konal podle ročního liturgického kalendáře. Byl to poslední akt procesu smíření - jím byly odstraněny nebo přeneseny hříchy Izraele. Tento svátek obrazně představoval závěrečné dílo našeho velekněze v nebi, odstraňování hříchů Božího lidu z nebeských záznamů. Tato služba zahrnuje vyšetřování, soud, a bezprostředně předchází příchod Pána Ježíše na nebeských oblacích s velkou slávou a mocí. Když bude Pán přicházet, bude už o každém člověku rozhodnuto. Pán Ježíš prohlásil: "Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal." (Zj 22,12) První část soudu bude bezprostředně předcházet druhý příchod Pána Ježíše, jak to zvěstuje poselství prvního anděla ze Zjevení 14,7: "Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu."
Lidé, kteří hlásali toto varování, kázali pravé poselství v pravý čas. Podobně jako apoštolové, kteří zvěstovali: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží" na základě proroctví z knihy Daniel deváté kapitoly, ale přitom nepochopili, že tato část Písma předpovídá smrt Mesiáše, hlásal Miller a jeho spolupracovníci poselství založené na proroctví z knihy Daniel 8,14 a Zjevení 14,7, a nepochopili, že ve Zjevení čtrnácté kapitole jsou ještě další proroctví, která je třeba také lidem oznámit před druhým příchodem Pána Ježíše. Tak jako se apoštolové mýlili v otázce království, které má být nastoleno na konci sedmdesáti týdnů, tak se první adventisté mýlili v tom, k jaké události dojde po uplynutí 2300 večerů a jiter. V obou případech myšlení lidí zatemnily tehdy běžné názory nebo spíše lpění na nich. V obou případech lidé splnili Boží vůli a hlásali poselství, které jim Pán svěřil, ale v obou případech zažili zklamání, protože své poselství správně nepochopili.
Přesto Pán uskutečnil svůj milostivý záměr. Zaznělo varování, že se blíží soud. Velký den se přiblížil a Pán ve své prozřetelnosti vyzkoušel lidi tím, že jim nechal oznámit určitý čas, aby se ukázalo, co je v jejich srdcích. Poselství mělo vyzkoušet a očistit křesťanskou církev. Mělo ukázat, zda členové církve milují tento svět, nebo svého nebeského Pána. Vyznávali, že milují svého Spasitele - nyní měli svou lásku dokázat. Budou ochotni vzdát se světských nadějí a ambicí a radostně přijmout zvěst o druhém příchodu svého Pána? Poselství jim mělo umožnit poznat skutečný vlastní duchovní stav. Bylo jim posláno z milosti, mělo je vyburcovat, aby v pokání a pokoře hledali svého Pána.
Také zklamání - i když bylo výsledkem jejich nesprávného chápání poselství - jim mělo přinést užitek. Vyzkoušelo pohnutky lidí, kteří tvrdili, že varovné poselství přijali. Zavrhnou po zklamání všechno, co prožili, a přestanou důvěřovat Božímu slovu, nebo se pokorně a s modlitbou budou snažit poznat, v čem se dopustili chyby a budou se snažit pochopit smysl daného proroctví? Kolik z nich jednalo jen ze strachu, z chvilkového popudu nebo vzrušení? Kolik z nich vlastně věřilo jen polovičatě nebo vůbec? Mnoho lidí tvrdilo, že se těší na příchod Pána Ježíše, když však měli snášet posměch a odmítání ostatních, když byli vystaveni zkoušce - protože Pán nepřišel a oni zažili zklamání - , opustí to, čemu uvěřili? Zavrhnou pravdu doloženou jasným svědectvím Božího slova proto, že okamžitě nepochopí, proč Pán jedná tak, jak jedná?
Zklamání také ukázalo skutečnou sílu lidí, kteří s opravdovou vírou uposlechli to, o čem byli přesvědčeni, že je učení Božího slova a Ducha svatého. Naučili se, čemu může lidi naučit jen podobná zkušenost - totiž jak je nebezpečné přijímat názory a výklady lidí místo toho, abychom dovolili Bibli, aby se vykládala sama. Zklamání a zármutek, který byl výsledkem jejich vlastního omylu, vedl pravé věřící k nápravě. Vedl je k důkladnějšímu studiu biblických proroctví. Vedl je k tomu, že začali ověřovat základy své víry a odmítli všechno, co sice ostatní křesťané obecně uznávali, ale co se nezakládalo na Písmu.
To, co se zdálo těmto věřícím - podobně jako kdysi apoštolům - zdálo v hodině zkoušky těžko pochopitelné, bylo jim později jasné. Když pak viděli, "k čemu je Pán nakonec přivedl" (Jk 5,11), pochopili, že se v jejich případě splnil Boží laskavý záměr, i když prožili zklamání, které bylo důsledkem jejich omylu. Na základě vlastní zkušenosti poznali, že Pán je "lítostivý a milostivý" a že "všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví". (Ž 25,10)