Na nìmecký trùn nastoupil nový císaø, Karel V. Z Øíma ihned spìchali vyslanci, aby panovníkovi blahopøáli a pøimìli ho, aby svou mocí zakroèil proti reformaci. Saský kurfiøt, jemuž Karel do znaèné míry vdìèil za svou korunu, ho však žádal, aby proti Lutherovi nic nepodnikal, dokud ho nevyslechne. Císaø se tak dostal do rozpakù a do nepøíjemné situace. Zastánci papežství se nespokojí s nièím jiným než s císaøským výnosem, který Luthera odsoudí k smrti. Kurfiøt však dùraznì prohlásil, že „ani jeho císaøská výsost ani nikdo jiný neprokázal, že by Lutherovy spisy jsou nepravdivé , a proto žádal o „ochranný list pro dr. Luthera, aby mohl pøedstoupit pøed tribunál vzdìlaných, zbožných a nestranných soudcù. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 11)
V té dobì byla pozornost všech upøena na snìm nìmeckých státù, který se sešel ve Wormsu krátce po nastoupení Karla na trùn. Tento národní snìm mìl posoudit dùležité politické otázky a státní zájmy. Po prvé se mìla nìmecká knížata sejít se svým mladým panovníkem na poradním shromáždìní. Ze všech èástí øíše pøišli církevní a státní hodnostáøi. Ve Wormsu se shromáždili svìtští šlechtici, urození, mocní a žárlivì støežící svá dìdièná práva, církevní knížata dávající najevo svou nadøazenost v postavení i moci, rytíøi a jejich ozbrojené prùvody, vyslanci cizích a vzdálených zemí. Nejvìtšímu zájmu tohoto shromáždìní se však tìšil pøípad saského reformátora.
Císaø Karel pøedtím naøídil kurfiøtovi, aby pøivedl Luthera s sebou na snìm, zaruèil mu ochranu a slíbil mu, že bude moci vést otevøenì rozpravu o sporných otázkách s povolanými osobami. Luther si velice pøál pøedstoupit pøed císaøe. V té dobì bylo jeho zdraví silnì podlomeno, pøesto kurfiøtovi napsal: „Nemohu-li jít do Wormsu v dobrém zdraví, budu tam tedy dovezen nemocný. Jestliže mì volá císaø, nemohu pochybovat, že je to volání samého Boha. Chtìjí-li použít proti mnì násilí, což je velmi pravdìpodobné (vždy to není z jejich hlavy, když mi naøídili, abych pøišel), kladu svou pøi do Božích rukou. Ten, kdo zachránil život tøí mládencù v ohnivé peci, stále žije a panuje. Jestliže mì nezachrání, má pro mne život malý význam. Zabraòme jen tomu, aby se evangelium stalo pøedmìtem posmìchu bezbožných, a prolijme svou krev za to, aby nezvítìzili. Mnì nepøísluší rozhodovat, zda mùj život nebo má smrt pøispìje ke spáse všech... Mùžete ode mne oèekávat všechno,... jen ne útìk nebo odvolání. Utíkat nemohu, tím ménì odvolat. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 1)
Když se po Wormsu rozkøiklo, že Luther pøedstoupí pøed snìm, vyvolalo to všeobecné vzrušení. Aleander, papežský vyslanec, kterému byl pøípad svìøen, byl rozèilený a vzteklý. Vidìl, že pøípad skonèí pro papeže pohromou. Zahajovat vyšetøování pøípadu, v nìmž papež už vynesl rozsudek, znamenalo vlastnì odmítnout svrchovanou autoritou papeže. Navíc se obával, že výmluvné a pádné dùkazy tohoto muže by mohly mnohé z knížat odvrátit od papeže. Proto u císaøe Karla co nejnaléhavìji protestoval proti Lutherovu pøíjezdu do Wormsu. V té dobì byla uveøejnìna papežská bula, která ohlašovala Lutherovu exkomunikaci z církve. To spolu s protestem papežského vyslance, pøimìlo císaøe, aby ustoupil. Napsal kurfiøtovi, že pokud Luther neodvolá, musí zùstat ve Wittenberku.
Aleander se tímto vítìzstvím nespokojil a vynakládal všechny své schopnosti a lstivost, aby byl Luther odsouzen. S vytrvalostí hodnou lepší vìci zamìstnával pøípadem knížata, preláty a ostatní èleny snìmu, obviòoval reformátora ze „svádìní a vzpoury, bezbožnosti a rouhání . Avšak úsilí a vášnivost, s jakou vystupoval, prozrazovala pøíliš otevøenì ducha, který ho ovládal. „Žene ho nenávist a pomstychtivost, soudilo se všeobecnì, „více než horlivost a zbožnost. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 1) Vìtšina èlenù snìmu byla ještì více než pøed tím naklonìna posuzovat Lutherùv pøípad pøíznivì.
S dvojnásobnou horlivostí naléhal Aleander na císaøe, že je jeho povinností provádìt papežovy pøíkazy. Podle nìmeckých zákonù se to však nemohlo stát bez souhlasu knížat. Císaø nakonec pøemožený legátovou neodbytností ho vyzval, aby pøípad pøedložil snìmu. „Pro nuncia to byl slavný den. Snìm byl významný, pøípad ještì významnìjší. Aleander bude na nìm zastupovat Øím,... matku a paní všech církví. Mìl obhájit Petrovu vládu pøed shromáždìnými køesanskými knížaty. „Mìl dar výøeènosti a cítil, že na velikost události staèí. Prozøetelnost to zaøídila tak, aby Øím byl zastupován nejschopnìjším ze svých øeèníkù pøed nejvznešenìjším soudem, døíve než bude sám odsouzen. (Wylie, sv. 6, kap. 4) Lutherovi pøíznivci oèekávali s jistými obavami, jaký úèinek bude mít Aleandrùv projev. Saský kurfiøt se snìmování nezúèastnil, avšak z jeho pøíkazu bylo na snìmu pøítomno nìkolik jeho rádcù, aby nunciovu øeè zaznamenali.
Aleander nasadil všechnu sílu své uèenosti a výøeènosti, aby pravdu porazil. Vznášel proti Lutherovi jedno obvinìní za druhým, oznaèil ho za nepøítele církve a státu, živých i mrtvých, duchovenstva i svìtského stavu, èlenù rad i prostých køesanù. „V Lutherových bludech je toho dost, prohlásil, „aby to ospravedlnilo upálení sta tisícù kacíøù .
V závìru se snažil pøedstavit vyznavaèe reformace jako lidi opovrženíhodné: „Kdo jsou všichni ti luteráni? Je to skupina drzých uèitelù, zkažených knìží, zbìhlých mnichù, prostomyslných právníkù, zchudlých šlechticù a chudých lidí, které svedli a zmátli. Oè je pøevyšuje katolická strana v poètu èlenù, v síle a moci. Jednomyslné usnesení tohoto slavného shromáždìní osvítí nevìdomé, bude varovat nerozvážné, dopomùže k rozhodnutí kolísavým a dá sílu slabým. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 3)
Takovými zbranìmi jsou zastánci pravdy napadáni v každé dobì. Stále stejné argumenty zaznívají proti všem, kdo se opovažují prosadit proti zavedeným bludùm jasné uèení Božího slova. „Kdo jsou ti kazatelé nového uèení? volají obhájci populárního náboženství. „Jsou to nevzdìlanci, pøíslušníci chudých vrstev, a je jich málo. Pøesto tvrdí, že mají pravdu a že jsou vyvoleným Božím lidem. Jsou to oklamaní lidé, kteøí nic neznají. Oè poèetnìjší a vlivnìjší je naše církev. Kolik velikých a uèených mužù je mezi námi. Oè více moci je na naší stranì! To jsou argumenty, které ovlivòují svìt. Nejsou však dnes o nic pravdivìjší, než byly v dobì Luthera.
Reformace neskonèila Lutherem, jak se mnozí domnívají. Bude pokraèovat až do konce dìjin tohoto svìta. Luther mìl vykonat velké dílo. Mìl dalším lidem pøedat svìtlo, kterým ho Pán ozáøil. Neobdržel však všechno svìtlo, které má být dáno svìtu. Od té doby do dneška záøí na Písmo svaté neustále nové svìtlo a lidé stále objevují nové pravdy.
Vyslancùv projev zapùsobil na snìm hlubokým dojmem. Nevystoupil tam žádný Luther, aby jasnými a pøesvìdèivými pravdami Božího slova pøekonal zastánce papežství. Nikdo se ani nepokusil Luthera hájit. Projevila se všeobecná nálada nejen Luthera a jeho uèení odsoudit, ale pokud možno také vykoøenit kacíøství. Øím dobøe využil vhodnou pøíležitost k obhajobì své vìci. Všechno, co mohl pronést na své ospravedlnìní, bylo øeèeno. Avšak zdánlivé vítìzství bylo pøedzvìstí porážky. Napøíštì bude jasnìji vidìt rozdíl mezi pravdou a bludem, jakoby se støetly na bojišti v otevøené válce. Od toho dne už Øím nebude stát tak jistì, jako stál tehdy.
Aèkoli vìtšina èlenù snìmu by neváhala Luthera vydat, aby jej Øím potrestal, byli mezi nimi také mnozí, kteøí vidìli a odmítali zkaženost v církvi a pøáli si, aby byly odstranìny zloøády, kterými trpìl nìmecký lid, protož církevní vrchnost byla zkažená a hrabivá. Vyslanec vylíèil papežskou vládu v co nejpøíznivìjším svìtle. Avšak Pán zapùsobil na jednoho z èlenù snìmu, aby pøesnì popsal následky papežské tyranie. V shromáždìní knížat povstal saský vévoda Jiøí, který s ohromnou pøesností vypoèítal klamy a zloèiny papežství a jejich hrozné následky. V závìru své øeèi prohlásil:
„To jsou nìkteré ze zloøádù, které volají proti Øímu. Všechen stud šel stranou, jeho jediným cílem jsou ... peníze, peníze, peníze,... takže kazatelé, kteøí mají uèit pravdì, nešíøí nic jiného než lži, a jsou nejen trpìni, ale jsou za to odmìòováni, protože èím více lžou, tím vìtší jsou jejich zisky. Právì z tohoto zkaženého pramene vytékají nakažené vody. Prostopášnost si podává ruku s lakomstvím... Bìda, pohoršení pùsobené duchovenstvem vrhá mnoho ubohých duší do vìèného zatracení. Musí být provedena všeobecná náprava. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 4)
Pøiléhavìjší a pádnìjší odsouzení papežských zloøádù by nepodal ani samotný Luther. Skuteènost, že øeèník patøil mezi rozhodné Lutherovy nepøátele, jen posílila úèinek jeho slov.
Kdyby se oèi shromáždìných otevøely, uvidìli by ve svém støedu Boží andìly, jak pomocí paprskù svìtla prozaøují tmu bludu a otevírají mysli a srdce pro pøijetí pravdy. Síla Boží pravdy a moudrosti ovládla i odpùrce reformace, a tak pøipravila cestu pro velké dílo, které bylo tøeba vykonat. Martin Luther sice pøi tom nebyl, ve shromáždìní však zaznìl hlas nìkoho ještì vìtšího.
Snìm ustanovil hned výbor, který mìl za úkol pøipravit seznam toho, èím papežství tak tìžce utlaèuje nìmecký lid. Seznam obsahoval nakonec sto jednu položku a byl císaøi pøedložen s žádostí, aby neprodlenì uèinil opatøení pro nápravu tìchto zloøádù. „Jakou ztrátu køesanských duší, stálo v žádosti, „jaké loupení a vydírání má na svìdomí pohoršení, jímž je obklopena duchovní hlava køesanstva. Je naší povinností zabránit zkáze a zneuctìní našeho lidu. Z toho dùvodu vás co nejpokornìji avšak pøitom co nejnaléhavìji žádáme, abyste naøídil všeobecnou nápravu a zajistil její provedení. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 4)
Nyní èlenové snìmu požadovali, aby se na snìm dostavil Luther. Pøes prosby, protesty i hrozby Aleandra dal k tomu císaø nakonec souhlas, a tak byl Luther pozván, aby pøedstoupil pøed snìm. S pozvánkou obdržel i ochranný list, který Lutherovi zajišoval návrat na bezpeèné místo. Pozvánku a ochranný list doruèil do Wittenberka posel, který mìl za úkol doprovodit Luthera do Wormsu.
Lutherovi pøátelé byli zdìšeni. Vìdìli o odporu a nepøátelství, obávali se, že ani na jeho ochranný list nebude brán ohled. Proto Luthera prosili, aby neohrožoval svùj život. Luther jim odpovìdìl: „Papeženci nechtìjí, abych pøišel do Wormsu, chtìjí pouze mé odsouzení a mou smrt. Na tom nezáleží. Modlete se ne za mne, ale za Boží slovo... Kristus mi dá svého Ducha, abych pøemohl služebníky bludu. Pohrdám jimi celým svým životem. Zvítìzím nad nimi svou smrtí. Budou se ve Wormsu snažit, aby mì pøimìli odvolat; a já odvolám toto: øekl jsem døíve, že papež je Kristovým zástupcem. Nyní prohlašuji, že je odpùrcem našeho Pána a satanovým apoštolem. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 6)
Na nebezpeènou cestu se Luther nevydal sám. Tøi jeho nejvìrnìjší pøátelé se rozhodli, že ho budou doprovázet spolu s císaøským poslem. Melanchton si opravdovì pøál jít s nimi. Byl srdcem spojen s Lutherem a chtìl ho následovat, bude-li to tøeba, i do vìzení nebo na smrt. Luther však jeho prosbu odmítnul. Kdyby zahynul, upøely by se nadìje reformace na jeho mladého spolupracovníka. Když se louèil s Melanchtonem, øekl: „Nevrátím-li se, a pošlou-li mì moji nepøátelé na smrt, uè dále a stùj dále pevnì v pravdì. Pracuj na mém místì... Budeš-li ty žít, nebude mít moje smrt rušivé následky. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 7) Studenti a obèané, kteøí se shromáždili pøi Lutherovì odjezdu, byli hluboce dojati. Zástupy lidí, jejichž srdcí se dotklo evangelium, se louèily s Lutherem s pláèem. Pak se reformátor a jeho prùvodci vydali na cestu z Wittenberka.
Cestou vidìli, že lidi trápí chmurné obavy. V nìkterých mìstech jim neprokazovali žádné pocty. Když se v jednom mìstì zastavili na noc, vyjádøil jistý knìz své obavy tím, že postavil pøed Luthera podobiznu jednoho italského reformátora, který zemøel muèednickou smrtí. Následujícího dne se dozvìdìli, že ve Wormsu byly odsouzeny Lutherovy spisy. Øíšští poslové vyhlašovali císaøùv výnos a vyzývali lid, aby pøinášel zapovìzené spisy na mìstský úøad. Posel, který Luthera provázel, se obával o Lutherovu bezpeènost na snìmu a myslel si, že Lutherova rozhodnost je již asi otøesena. Proto se ho zeptal, zda si ještì pøeje pokraèovat v cestì. Luther odpovìdìl: „Aèkoli je nade mnou vynesena klatba v každém mìstì, pùjdu dále. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 7)
V Erfurtu Luthera pøijali s poctami. Obklopen zástupy lidí, kráèel ulicemi, jimiž tak èasto procházel se svou žebráckou mošnou. Navštívil svou bývalou klášterní celu a pøemýšlel o tom, jak jeho nitro osvítilo svìtlo, které nyní svítí pro celé Nìmecko. Vyzvali ho, aby promluvil. Luther to mìl zakázáno, avšak posel, jenž ho provázel, mu dal svolení a mnich, který byl kdysi otrokem kláštera, vystoupil nyní na kazatelnu.
Velké shromáždìní oslovil Kristovým pozdravem: „Pokoj vám, a pak pokraèoval: „Filozofové, doktoøi a spisovatelé se snaží nauèit lidi zpùsobu, jak dosáhnout vìèného života, a nedaøí se jim to. Já vám jej nyní sdìlím:... Bùh vzkøísil z mrtvých Èlovìka, Pána Ježíše Krista, aby znièil smrt, odstranil høích a zavøel brány pekla. To je dílo spasení... Kristus zvítìzil. To je radostná zvìst. Jsme spaseni tím, co vykonal on, ne svými skutky. Náš Pán Ježíš Kristus øekl: Pokoj vám; hleïte na mé ruce. To znamená: Pohleï, èlovìèe, já jsem z tebe sejmul høích a vykoupil tì, nyní máš pokoj.
Dále ve své øeèi ukázal, že pravá víra se projeví svatým životem. „Protože nám Bùh dává spásu, hleïme, aby naše skutky byly takové, aby našly u nìho zalíbení. Jsi bohatý? Nech tvé bohatství slouží potøebám chudých. Jsi chudý? Nech tvé služby najdou uplatnìní u bohatých. Je-li tvá práce užiteèná jen tobì samému, pak služba, kterou se snažíš vykonávat pro Boha, je lží. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 7)
Lid naslouchal jako fascinovaný. Hladové duše pøijímaly chléb života. Kristus byl pøed nimi vyvyšován nad papeže, legáty, císaøe a krále. Luther se ani v nejmenším nezmínil o tom, v jak nebezpeèném postavení sám je. Nesnažil se, aby o nìm všichni mluvili nebo ho litovali. Když pøemýšlel o Kristu, zapomínal na sebe. Ztratil se za Mužem z Golgoty a snažil se ukazovat jen na Pána Ježíše jako na Zachránce høíšníkù.
Cestou se Luther všude setkával s velkým zájmem. Všude se kolem nìj shromažïovaly zvìdavé zástupy a pøátelské hlasy ho upozoròovaly na zámìry papežencù. „Upálí tì, øíkali nìkteøí, „promìní tvé tìlo v popel, jak to udìlali s Janem Husem. Luther jim však odpovídal: „I kdyby po celé cestì z Wormsu do Wittenberka zapálili oheò, jehož plameny by dosahovaly až k nebi, projdu jím ve jménu Pánì. Pøijdu na snìm, vstoupím do tlamy toho netvora a vylámu mu zuby, protože vyznám Pána Ježíše Krista. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 7)
Zpráva o tom, že se blíží k Wormsu, vzbudila velký rozruch. Jeho pøátelé se obávali o jeho bezpeèí, jeho nepøátelé mìli strach, že se jim jejich zámìr nezdaøí. S velkým úsilím se jej snažili pøimìt, aby do mìsta nevstupoval. Zastánci papeže jej vyzvali, aby se odešel na zámek jednoho rytíøe, který mu byl pøíznivì naklonìn, kde se údajnì mìly všechny rozpory vyøešit v pøátelském duchu. Jeho pøátelé se pokusili vyvolat v nìm strach tím, že mu líèili nebezpeèí, která mu hrozí. Neuspìli však. Luther bez strachu prohlásil: „I kdyby bylo ve Wormsu tolik ïáblù jako tašek na støechách domù, i tak bych tam šel. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 7)
Když dorazil do Wormsu, èekal ho u brány obrovský zástup lidí, aby ho pøivítali. Tak velký dav se nesešel, ani když vítali císaøe. Zavládlo velké vzrušení. Ze zástupu se ozval pronikavý, naøíkavý hlas zpívající pohøební žalozpìv, jakoby chtìl Luthera varovat pøed údìlem, který ho oèekává. „Bùh bude mou ochranou, prohlásil Luther, když vystoupil z vozu.
Zastánci papeže nevìøili, že se Luther opravdu odváží pøijít do Wormsu, a proto byli jeho pøíjezdem zdìšeni. Císaø ihned svolal své rádce, aby uvážili, jaká opatøení podniknout. Jeden z biskupù, horlivý obhájce papežství, prohlásil: „Dlouho jsme se už o tom radili. Nech se vaše císaøská milost zbaví tohoto èlovìka co nejrychleji. Což nedal Zikmund upálit Jana Husa? Nejsme povinni vydávat ochranné listy kacíøùm, ani nejsme povinni takové listy dodržovat. „Nikoli, odpovìdìl císaø, „musíme svùj slib dodržet. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8) Proto bylo rozhodnuto, že Luther má být slyšen.
Celé mìsto chtìlo vidìt tohoto podivuhodného muže, a tak zástup návštìvníkù brzy naplnil pokoje, ve kterých se ubytoval. Luther se sotva zotavil po své nedávné nemoci, byl unaven putováním, které trvalo plné dva týdny, musel se pøipravit na zítøejší závažné události a k tomu potøeboval klid a odpoèinek. Avšak pøání lidí uvidìt ho bylo tak velké, že si mohl dopøát jen nìkolik hodin odpoèinku a už se kolem nìho shromáždili šlechtici, rytíøi, knìží i mìšané. Mezi nimi bylo mnoho šlechticù, kteøí odvážnì požadovali na císaøi nápravu zloøádù v církvi a kteøí - jak prohlásil Luther - „byli všichni vysvobozeni mým evangeliem . (Martyn, str. 393) Pøátelé, ale i nepøátelé pøicházeli, aby se podívali neohroženého mnicha. Pøijímal všechny s neochvìjným klidem a všem odpovídal dùstojnì a moudøe. Vystupoval rozhodnì a odvážnì. Jeho bledá, hubená tváø, poznamenaná stopami nedávné nemoci a vyèerpání, mìla laskavý, ba radostný výraz. Slavnostnost a hluboká opravdovost jeho slov mu dodávala sílu, které nemohli odolávat ani jeho nepøátelé. Jak jeho pøátelé, tak nepøátelé žasli. Nìkteøí byli pøesvìdèeni, že je naplnìn Boží mocí, jiní prohlašovali, jako kdysi farizeové o Kristu: „Je posedlý ïáblem.
Následujícího dne byl Luther vyzván, aby se dostavil na snìm. Urèený císaøský úøedník jej mìl pøivést do sálu. Podaøilo se mu to však jen s velkými obtížemi. Všechny ulice zaplnili diváci dychtiví vidìt mnicha, který se odvážil odporovat moci papeže.
Právì když se chystal pøedstoupit pøed své soudce, oslovil ho laskavì staøièký generál, hrdina mnoha bitev: „Ubohý mnichu, ubohý mnichu, nyní vstupuješ na vznešenìjší stanovištì, než jaké jsem já nebo kterýkoli jiný velitel kdy zaujímal v nejkrvavìjší z našich bitev. Je-li však tvá vìc spravedlivá a máš-li jistotu, kráèej vpøed v Božím jménu a nièeho se neboj. Bùh tì neopustí. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Koneènì stál Luther pøed snìmem. Císaø zasedl na trùn. Kolem nìho stály nejvýznamnìjší osobnosti øíše. Ještì nikdy nikdo nestál pøed významnìjším shromáždìním, aby se odpovídal ze své víry, než pøed jakým stál Martin Luther. „Pøedvolání pøed snìm už samo o sobì pøedznamenalo vítìzství nad papežstvím. Papež už vynesl rozsudek nad tímto èlovìkem a ten se nyní dostavil pøed soudní dvùr, který se už jen tím vyvýšil nad papeže. Papež uvalil na tohoto èlovìka klatbu a tím ho vylouèil z lidské spoleènosti. Ale nyní byl odsouzenec zdvoøile pozván pøed nejvznešenìjší shromáždìní na svìtì a pozvání pøijal. Papež ho odsoudil k vìènému mlèení, ale on nyní promluví k tisícùm pozorných posluchaèù, svolaných z nejvzdálenìjších konèin køesanstva. Tak se prostøednictvím Luthera uskuteèòovala obrovská revoluce. Øím již sestupoval se svého trùnu a byl to hlas mnicha, který ho tak pokoøil. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Pøed slavným a vznešeným shromáždìním vypadal neurozený reformátor bázlivì a rozpaèitì. Nìkolik knížat si všimlo jeho pocitù, pøistoupilo k nìmu a jeden z nich mu pošeptal: „Nebojte se tìch, kdo zabíjejí tìlo, ale duši zabít nemohou. Jiný mu øekl: „Budou vás vodit pøed vládce a krále kvùli mnì,... bude vám dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. (Mat 10:28,18-20) Velcí muži svìta tak pomocí Kristových slov posílili Božího služebníka v hodinì zkoušky.
Luther byl pøiveden na místo pøímo pøed císaøovým trùnem. V pøeplnìném sále zavládlo hluboké ticho. Pak povstal císaøský úøedník, ukázal na hromadu Lutherových spisù a žádal, aby Luther odpovìdìl na dvì otázky: Zda se k nim hlásí jako ke svým spisùm a zda je ochoten odvolat názory, které v nich hlásal. Když byly pøeèteny názvy knih, Luther odpovìdìl na první otázku a potvrdil, že je autorem zmínìných knih. Pak pokraèoval: „Pokud jde o druhou otázku, ta se týká víry a spásy duší a jde v ní o Boží slovo, nejvìtší a nejvzácnìjší poklad na nebi i na zemi. Jednal bych neuváženì, kdybych odpovìdìl bez rozmýšlení. Mohl bych toho øíci ménì, než vyžadují okolnosti, nebo více, než žádá pravda, a tak bych se mohl prohøešit proti slovùm Kristovým: Kdo mì však zapøe pøed lidmi, toho i já zapøu pøed svým Otcem v nebi. (Mat 10:33) Proto žádám vaše císaøské Velièenstvo ve vší pokoøe, aby mi dopøálo èasu, abych mohl odpovìdìt, aniž se prohøeším proti Božímu slovu. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Luther si poèínal moudøe, když pøednesl takovou žádost. Jeho postup pøesvìdèil shromáždìní, že nejedná unáhlenì a bez rozvahy. Taková rozvážnost a takové sebeovládání, neèekané u èlovìka, který se døíve projevil tak smìle a neústupnì, pøispìly k jeho síle a umožnily mu pozdìji odpovídat uvážlivì, moudøe, rozhodnì a dùstojnì, což pøekvapilo a zklamalo jeho protivníky a bylo výèitkou jejich nestoudnosti a pýše.
Následujícího dne se mìl dostavit, aby podal koneènou odpovìï. Zastavovalo se v nìm chvílemi srdce, když pomyslel na to, jaké síly se spojily proti pravdì. Víra ho opouštìla, zmocòoval se ho strach. Nebezpeèí pøed ním rostlo, zdálo se mu, že nepøátelé nad ním již vítìzí a že mocnosti temna nabývají pøevahy. Stahovala se nad ním mraèna a zdálo se mu, že ho oddìlují od Boha. Toužil po ujištìní, že Pán zástupù bude s ním. V úzkosti ducha se vrhl na zem a vyrážel ze sebe kusé, srdceryvné výkøiky, kterým mohl porozumìt jen Bùh.
„Všemohoucí a vìèný Bože, volal, „jak strašný je tento svìt! Hle, otvírá svou tlamu, aby mì sežral, a já tak málo vìøím v tebe... jestliže musím vkládat svou dùvìru jen v sílu tohoto svìta, pak je vše ztraceno... Pøišla má poslední hodinka, mùj rozsudek byl již vynesen... Bože, pomoz mi proti celé moudrosti svìta. Pomoz mi,... jen ty tak mùžeš uèinit;... nebo tu nejde o mé dílo, ale o tvé. Já tu nemám co dìlat, nemám zaè bojovat s mocnými tohoto svìta... Ale jde o tvou vìc... a je to spravedlivá a vìèná vìc. Pane, pomoz mi! Vìrný a nezmìnitelný Bože, neskládám svou dùvìru v žádného èlovìka. Vše, co se zakládá na èlovìku, je nejisté; vše, co vychází z èlovìka, selhává... Ty jsi mne vyvolil pro toto dílo... Stùj pøi mnì, pro tvého milovaného Ježíše Krista, který je mou ochranou, mou záštitou a mým pevným hradem. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Moudrá prozøetelnost dopustila, aby si Luther uvìdomil, co mu hrozí, aby nespoléhal na vlastní síly a nepouštìl se neuváženì do nebezpeèí. Nebyly to však obavy z tìlesného a duševního utrpení, nebyl to strach z muèení nebo smrti, co ho plnilo hrùzou. Dostal se do krajní situace a cítil, že není schopen v ní obstát. Vìc pravdy by mohla utrpìt jeho slabostí. Zápasil s Bohem ne o vlastní záchranu, ale o vítìzství evangelia. Trpìl úzkostí jako Izrael oné noci, když zápasil u opuštìného potoka. A podobnì jako Izrael také zvítìzil. Ve své krajní bezmocnosti se vírou upnul ke Kristu, mocnému Vysvoboditeli. Posílilo ho ujištìní, že nebude stát pøed snìmem sám. Do srdce se mu vrátil klid a zaèal se radovat, že mu bylo dopøáno vyvyšovat Boží slovo pøed vládci národù.
Luther se pøipravoval na nastávající zápas s myslí soustøedìnou na Boha. Pøemýšlel o tom, jak odpoví, zkoumal statì svých vlastních spisù a vypisoval si z bible dùkazy, jimiž by podepøel svá tvrzení. Nakonec položil levou ruku na otevøené Písmo svaté, které leželo pøed ním, pravou ruku pozvedl k nebi a pøísahal, že „zùstane vìrný evangeliu a bude otevøenì vyznávat svou víru, i kdyby mìl své svìdectví zpeèetit vlastní krví . (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Když jej znovu pøedvedli pøed snìm, nebylo na jeho tváøi ani stopy po strachu nebo rozpacích. Klidnì a pokojnì, pøitom však stateènì a dùstojnì stál jako Boží svìdek pøed mocnými svìta. Císaøský úøedník od nìj nyní žádal, aby oznámil, zda chce odvolat své uèení. Luther na to odpovìdìl mírnì a pokornì, bez unáhlenosti a citového vzplanutí. Choval se ostýchavì a uctivì, pøi tom ale projevoval odvahu a radost, což shromáždìní pøekvapilo.
„Nejjasnìjší císaøi, vznešená knížata, milostiví pánové, zaèal Luther, „stojím dnes pøed vámi podle pøíkazu, který mi byl vèera doruèen. Milosrdenstvím Božím zapøísahám vaše Velièenstvo a vaše vznešené výsosti, abyste milostivì vyslechli obranu vìci, o níž jsem pøesvìdèen, že je spravedlivá a pravdivá. Prosím, abyste mi odpustili, jestliže se z nevìdomosti prohøeším proti dvorním zvyklostem a øádùm, protože jsem nebyl vychován v královských palácích, ale v ústraní kláštera. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Pak pøistoupil k položené otázce a prohlásil, že jeho uveøejnìné spisy nejsou všechny stejného druhu. Nìkteré pojednávají o víøe a dobrých skutcích a i jeho nepøátelé o nich prohlašují, že jsou nejen neškodné, nýbrž prospìšné. Odvolat tyto spisy by znamenalo odsoudit pravdy, jež vyznávají všichni. Druhou skupinu tvoøí knihy, které odhalují zkaženost a zloøády papežství. Odvolat tyto spisy by posílilo krutovládu Øíma a doširoka by otevøelo dveøe mnoha velkým nepravostem. Tøetí skupina spisù napadá ty, kdo hájí panující zloøády. O tìchto spisech ochotnì uznal, že v nich byl tvrdší, než pøíslušelo. Netvrdil, že je neomylný, avšak ani tyto knihy nemohl odvolat, protože by to povzbudilo nepøátele pravdy, kteøí by pak utlaèovali Boží lid ještì krutìji.
„Jsem však jen èlovìk, ne Bùh, pokraèoval Luther dále, „proto se budu hájit, jako se hájil Kristus: Øekl-li jsem nìco špatného, prokaž, že je to špatné... Pro Boží milosrdenství zapøísahám vás, nejjasnìjší císaøi, a vás, nejvznešenìjší knížata, a všechny pøíslušníky všech stavù, abyste dokázali ze spisù prorokù a apoštolù, že jsem se mýlil. Jakmile o tom budu pøesvìdèen, odvolám každý blud a budu prvním, kdo vezme knihy, které jsem napsal, a hodí je do ohnì.
„Co jsem právì øekl, doufám, jasnì ukazuje, že jsem peèlivì promyslel a zvážil nebezpeèí, jemuž se vystavuji. To mi však strach nenahání, naopak, raduji se, když vidím, že evangelium je dnes, stejnì jako v døívìjších dobách, pøíèinou sporù a zápasù. To je podstata a údìl Božího slova. Pán Ježíš Kristus øekl: Nepøišel jsem uvést na zemi pokoj, ale meè. (Mat 10,34) Boží rozhodnutí jsou podivuhodná i nahánìjí hrùzu. Støežte se, abyste ve snaze potlaèit spory nepronásledovali svaté Boží slovo a nepøivodili tím na sebe hrozný pøíval nepøekonatelných nebezpeèí, èasných neštìstí a vìèné záhuby... Mohl bych uvést mnoho pøíkladù z Božího slova. Mohl bych mluvit o faraónech, o králích Babylóna a o králích Izraele, kteøí si pùsobili zkázu zdánlivì nejmoudøejšími èiny, kterými se snažili posílit své panství. Bùh pøenáší hory, než by se kdo nadál. (Job 9,5) (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Luther mluvil nìmecky. Když domluvil, byl požádán, aby pøednesl totéž latinsky. Aèkoli byl vyèerpán pøedcházející námahou, vyhovìl žádosti a pronesl svou øeè znovu s stejnì jasnì a se stejnou silou jako poprvé. Boží prozøetelnost to takto vedla. Myšlení mnoha knížat bylo totiž tak zatemnìno bludem a povìrami, že pøi prvním pøednesu nepoznali závažnost Lutherových argumentù. Opakování jim však umožnilo jasnì pochopit pøedložené body.
Lidé, kteøí tvrdošíjnì zavírali oèi pøed svìtlem, rozhodnuti nedát se pøesvìdèit pravdou, byli rozzlobeni silou Lutherových slov. Když skonèil svùj projev, øekl mu mluvèí snìmu zlostnì: „Neodpovìdìl jsi na otázku, která ti byla položena... Žádá se od tebe, abys dal jasnou a pøesnou odpovìï... Odvoláš nebo neodvoláš?
Luther odpovìdìl: „Jelikož nejjasnìjší Velièenstvo a urozené panstvo žádá ode mne jasnou, prostou a pøesnou odpovìï, dám vám ji a zní takto: Nemohu podøídit svou víru ani papeži ani snìmùm, protože je nad slunce jasné, že se èasto mýlí a navzájem si protiøeèí. Proto tedy dokud nebudu pøesvìdèen dùkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu pøesvìdèen tìmi statìmi, jež jsem uvádìl, a dokud se tím neuvolní mé svìdomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, nebo se nesluší køesanu, aby mluvil proti svému svìdomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bùh mi pomáhej. Amen. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Tento spravedlivý muž stál na pevném základì Božího slova. Nebeské svìtlo ozaøovalo jeho tváø. Všichni poznali jeho velikost a povahovou ryzost, jeho vnitøní pokoj a radost, když mluvil proti bludu a o nadøazenosti víry, která pøemáhá svìt.
Celé shromáždìní na chvíli onìmìlo úžasem. Pøi svém prvním slyšení totiž Luther mluvil tiše a jeho jednání bylo uctivé a pokorné. Zastánci papežství si to vykládali jako znamení, že zaèíná ztrácet odvahu. Pokládali jeho žádost o odroèení za pøedehru k odvolání. Sám císaø Karel si všiml mnichovy tìlesné sešlosti, jeho chudého odìvu a prostého vystupování a napùl opovržlivì prohlásil: „Tento mnich ze mne nikdy neudìlá kacíøe. Odvaha a pevnost, jakou nyní Luther projevil, stejnì jako pádnost a srozumitelnost jeho argumentù všechny posluchaèe pøekvapila. Císaø s obdivem zvolal: „Tento mnich mluví srdnatì a s neochvìjnou odvahou. Mnozí nìmeètí šlechtici sledovali s pýchou a obdivem tohoto pøedstavitele svého národa.
Pøívrženci Øíma byli zahnáni do úzkých. Jejich vìc se dostala do nepøíznivého svìtla. Pokusili se udržet své postavení ne tím, že by se odvolali na Písmo, ale tím, že se uchýlili k osvìdèenému prostøedku Øíma - k vyhrùžkám. Mluvèí snìmu prohlásil: „Jestliže neodvoláš, císaø a øíšští stavové uváží, jak zakroèí proti nenapravitelnému kacíøi.
Lutherovi pøátelé, kteøí s velkým potìšením naslouchali jeho skvìlé obranì, se pøi tìchto slovech zachvìli, avšak Luther klidnì odpovìdìl: „Bùh buï mým pomocníkem, protože nemohu nic odvolat. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Dostal pokyn, aby opustil snìm, aby se knížata mohla poradit. Každý cítil, že nastala rozhodná chvíle. Lutherovo tvrdošíjné odmítání podrobit se mùže ovlivnit dìjiny církve na celá staletí. Snìm rozhodl, že mu poskytne ještì jednu pøíležitost, aby odvolal. Znovu a naposledy byl pøiveden do shromáždìní. Znovu mu byla položena otázka, zda chce odvolat své uèení. „Nemohu odpovìdìt jinak, prohlásil, „než jak jsem již odpovìdìl. Bylo zøejmé, že se ani sliby ani hrozbami nedá pøimìt k tomu, aby se podvolil pøíkazùm Øíma.
Obhájci papežství cítili zklamání, že jejich moc, pøed níž se tøásli králové a šlechtici, byla takto zlehèena prostým mnichem. Rádi by mu dali pocítit svùj hnìv a umuèili ho k smrti. Luther chápal, jaké nebezpeèí mu hrozí, proto mluvil ke všem s køesanskou dùstojností a klidem. V jeho slovech neznìla pýcha, vášnì a pøedstírání. Pøestal myslet na sebe i na vrchnost, pøed kterou stojí, a cítil jen, že je v pøítomnosti nìkoho, kdo je nekoneènì vìtší než papež, preláti, králové a císaøi. Lutherovými ústy promluvil Kristus tak mocnì a dùstojnì, že v té chvíli naplnila jak pøátele tak nepøátele posvátná úcta a úžas. Na snìmu byl pøítomen Duch Svatý a zapùsobil na srdce nejvyšších mužù øíše. Nìkteøí z knížat odvážnì uznali, že Lutherova vìc je spravedlivá. Mnozí byli pøesvìdèeni, kde je pravda, nìkteøí na to však brzy zapomnìli. Byla tam i skupina lidí, kteøí tehdy neprojevili své pøesvìdèení, ale pozdìji sami studovali Písmo svaté a stali se neohroženými pøívrženci reformace.
Kurfiøt Bedøich oèekával Lutherovo vystoupení pøed snìmem s obavami, s hluboce pohnutím pak poslouchal jeho projev. S potìšením a pýchou sledoval Lutherovu odvahu, jeho pevnost a sebeovládání a rozhodl se, že jej bude bránit ještì dùraznìji. Poznal rozdíl mezi obìma stranami. Pochopil, že moc Boží pravdy porazila moudrost papežù, králù a prelátù. Papežství utrpìlo porážku, kterou bude cítit mezi všemi národy a ve všech dobách.
Když papežský legát poznal, jaký úèinek mìla Lutherova øeè, zaèal se ještì více obávat o osud Øíma a rozhodl se, že použije všechny dosažitelné prostøedky, aby Luthera znièil. Vynaložil celou svou výøeènost a diplomatický um, kterými byl tak známý, aby mladièkého císaøe pøesvìdèil, jak bláhové a nebezpeèné by bylo obìtovat pro vìc bezvýznamného mnicha pøátelství a podporu mocného papeže.
Jeho slova nezùstala bez úèinku. Den po Lutherovì projevu dal císaø Karel pøedložit snìmu poselství, v nìmž oznámil své odhodlání pokraèovat v politice svých pøedchùdcù zachovat a chránit køesanství. Protože Luther odmítl zøíci se svých „bludù , budou použita nejpøísnìjší opatøení proti nìmu a proti kacíøství, které uèil. „Prostý mnich, svedený svou vlastní pošetilostí, se postavil proti køesanské víøe. Abych zadržel šíøení takové bezbožnosti, obìtuji své království, své poklady, své pøátele, své tìlo, svou krev, svou duši i svùj života. Hodlám propustit Martina Luthera z úøadu a zakázat mu, aby vyvolával v národì nepoøádky. Zakroèím pak proti nìmu a proti jeho pøívržencùm jako proti zatvrzelým kacíøùm. Exkomunikuji je, dám je do klatby, abych je vyhubil. Vyzývám pøíslušníky stavù, aby jednali jako vìrní køesané. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 9) Pøesto císaø prohlásil, že Lutherùv ochranný list musí být nadále respektován a že než budou proti nìmu zahájena opatøení, musí mu být dovoleno vrátit se bezpeènì domù.
Èlenové snìmu zastávali protichùdné názory. Vyslanci a zástupci papeže znovu požadovali, aby nebyl brán ohled na ochranný list. Prohlašovali: „Jeho popel by mìl být vhozen do Rýna, jako byl do nìho vhozen pøed stoletím popel Jana Husa. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 9) Avšak nìmeètí šlechtici, aè sami zastávali papeže a stavìli se k Lutherovi nepøátelsky, nesouhlasili s porušením veøejné záruky, která by poskvrnila èest národa. Pøipomínali pohromy, které pøišly po Husovì smrti, a prohlásili, že se neodváží pøivolat na Nìmecko a na hlavu svého mladièkého císaøe podobné hrùzy.
Císaø Karel na tento proradný návrh odpovìdìl: „I kdyby èest a víra vymizely z celého svìta, musí trvale zùstat v srdcích knížat. (D'Aubigné, sv. 7. kap. 9) Když na nìho nejzarytìjší Lutherovi odpùrci dále naléhali, aby s Lutherem naložil tak, jako Zikmund naložil s Husem, totiž aby ho vydal do rukou církve, vzpomnìl si na výjev, kdy Hus na snìmu veøejnì poukázal na své øetìzy a pøipomnìl císaøi daný slib. A pøi této vzpomínce Karel V. prohlásil: „Nechtìl bych se èervenat jako Zikmund. (Lenfant, díl 1, str. 422)
Karel vìdomì odmítl pravdy hlásané Lutherem. „Jsem pevnì odhodlán øídit se pøíkladem svých pøedkù, napsal tento panovník. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 9) Rozhodl se, že nesejde z vyšlapané cesty zvykù, i když by místo toho mohl kráèet po cestì pravdy a spravedlnosti. Protože tak jednali jeho pøedci, bude také on podporovat papežství s celou jeho krutostí a pøevráceností. Takové stanovisko zaujal. Odmítl pøijmout více svìtla, než pøijali jeho otcové, a vzít na sebe jakoukoli další povinnost, než jaké na sebe vzali oni.
I dnes mnoho lidí podobnì lpí na zvycích a tradicích svých pøedkù. Když jim Pán posílá další poznání, odmítají je pøijmout s tím, že co nebylo poskytnuto jejich otcùm, nepøijmou ani oni. Nejsme ve stejné situaci jako naši otcové, proto také nemáme stejné povinnosti a odpovìdnost jako oni. Nevzbudíme Boží pøízeò, budeme-li mìøit své povinnosti pøíkladem otcù, místo abychom sami studovali Boží slovo. Máme vìtší odpovìdnost než naši pøedkové. Jsme odpovìdni za svìtlo, které pøijali oni a které nám pøedali jako dìdictví, a jsme odpovìdni také za svìtlo, které nám záøí z Božího slova nyní.
Nevìøícím Židùm Kristus øekl: „Kdybych byl nepøišel a nemluvil k nim, byli by bez høíchu. Nyní však nemají výmluvu pro svùj høích. (Jan 15,22) Stejná Boží moc oslovila prostøednictvím Luthera císaøe a nìmecká knížata. Když zazáøilo svìtlo z Božího slova, pøesvìdèoval Boží Duch mnohé èleny snìmu naposled v jejich životì. Podobnì jako pøed staletími Pilát dovolil, aby pýcha a touha po oblibì uzavøely jeho srdce pro Vykupitele svìta, jako tøesoucí se Felix kdysi vyzval posla pravdy: „Pro dnešek mùžeš jít, až budu mít èas, dám si tì zase zavolat (Skut 24,25), jako pyšný Agrippa kdysi pøiznal: „Málem bys mì pøesvìdèil, abych se stal køesanem (Skut 26,28), ale pøesto odmítl Bohem seslané poselství, tak se nyní také Karel V. podøídil požadavkùm svìtské pýchy a svìtského rozumu a rozhodl se odmítnout svìtlo pravdy.
Zprávy o tom, co se proti Lutherovi chystá, se záhy roznesly a vyvolaly v mìstì velké vzrušení. Reformátor si získal mnoho pøátel, kteøí si dobøe uvìdomovali proradnost a krutost Øíma vùèi všem, kdo se odvážili odhalit jeho zkaženost. Tito pøátele si umínili, že Luther mu nesmí padnout za obì. Stovky šlechticù se zavázaly, že ho budou chránit. Nebylo málo tìch, kdo otevøenì oznaèovali královo poselství za projev slabošské poddanosti moci Øíma. Na vratech domù a na veøejných prostranstvích se objevily plakáty, nìkteré Luthera odsuzovaly, jiné ho podporovaly. Na jednom z nich byla napsána pouze tato slova biblického mudrce: „Bìda tobì, zemì, když král tvùj dítì jest. (Kaz 10,16) Nadšení lidu pro Lutherovu vìc po celém Nìmecku pøesvìdèilo císaøe i snìm, že jakákoli nespravedlnost vùèi nìmu, by ohrozila pokoj v øíši a možná i pevnost trùnu.
Bedøich Saský se zámìrnì choval zdrženlivì, peèlivì skrýval své skuteèné pocity vùèi reformátorovi. Pozornì ho hlídal, sledoval každý jeho pohyb a zároveò každý èin jeho nepøátel. Mnozí se však nesnažili tajit svou náklonnost k Lutherovi. Luthera navštìvovali knížata, hrabata, baroni a další významné osobnosti církevní i laické. „Místnùstka doktora Luthera, napsal Spalatin, „nemohla pojmout všechny návštìvníky, kteøí pøicházeli. (Martyn, díl 1, str. 404) Lidé se na nìho dívali, jako by byl nìco víc než pouhý èlovìk. I lidé, kteøí nepøijali jeho uèení, museli obdivovat jeho èestnost a poctivost, která ho vedla k tomu, že radìji chtìl zemøít, než by znásilnil své svìdomí.
Mnozí lidé se usilovnì snažili Luthera pøesvìdèit, aby pøijal urèitý kompromis s Øímem. Nìkteøí šlechtici ho varovali, že bude-li tvrdošíjnì zastávat svùj názor proti názoru církve a koncilu, bude v krátké dobì vykázán z øíše a nenajde zastání. Na to Luther odpovìdìl: „Kristovo evangelium nemùže být hlásáno, aniž vzbudí odpor... Proè by mì mìl strach z nebezpeèí odlouèit od Pána a od Božího slova, jež jediné je pravdou? Ne, radìji se vzdám svého tìla, své krve a svého života. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 10)
Znovu jej vyzvali, aby se podøídil názoru císaøe, že se pak nebude muset nièeho obávat. „Z celého svého srdce souhlasím s tím odpovìdìl, „že císaø, knížata, ba i nejposlednìjší køesan by mìl prozkoumat a posoudit má díla, avšak jen za podmínky, že je budou mìøit Božím slovem. Èlovìk nepotøebuje nic jiného, než poslouchat Boží slovo. Neznásilòujte mé svìdomí, které je vázáno a spoutáno s Písmem svatým. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 10)
Na jiné varování odpovìdìl: „Jsem ochoten zøíci se svého ochranného listu. Svìøím do rukou císaøe sebe a svùj život, Boží slovo však nikdy! (D'Aubigné, sv. 7, kap. 10) Vyjádøil svou ochotu podøídit se rozhodnutí všeobecného koncilu, avšak jen za podmínky, že koncil bude rozhodovat na základì Písma svatého. „Pokud jde o Boží slovo a víru, prohlásil dále, „je každý køesan právì tak dobrým soudcem jako papež, i kdyby mìl podporu miliónu koncilù. (Martyn, díl 1, str. 410) Nakonec dospìli pøátelé i nepøátelé k pøesvìdèení, že další snahy o usmíøení jsou zbyteèné.
Kdyby se Luther podvolil jen v jediném bodì, satan a jeho pomahaèi by zvítìzili. Jeho neochvìjná pevnost byla však prostøedkem k osvobození církve a poèátkem nových a lepších èasù. Vliv jediného muže, který se opovážil myslet a jednat o náboženských vìcech samostatnì, ovlivnil církev i celý svìt, a to nejen své doby, ale i pozdìjších generací. Jeho pevnost a vìrnost bude posilovat až do konce èasu všechny, kdo budou prožívat podobné situace. Boží moc a svrchovanost triumfovala nad moudrostí lidí a nad silou satana.
Brzy nato Luther obdržel císaøské naøízení, aby se vrátil domù. Luther dobøe vìdìl, že záhy bude následovat jeho odsouzení. Nad jeho životem se zaèaly stahovat hrozivé mraky. Z Wormsu však odcházel naplnìn radostí a vdìèností vùèi Bohu. Prohlásil: „Sám ïábel støežil papežovu tvrz. Kristus však do ní uèinil široký prùlom a satan byl donucen uznat, že Pán je mocnìjší než on. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 11)
Luther nechtìl, aby jeho neochvìjnost byla chápána jako vzpoura, a proto po svém odjezdu napsal císaøi dopis. Mimo jiné v nìm stálo: „Bùh, jenž zkoumá srdce, je mým svìdkem, že jsem hotov co nejochotnìji uposlechnout Vaši Výsost aè poctìn, èi zneuctìn, a živý, èi umírající, ve všem bez výjimky, až na Boží slovo, kterým èlovìk žije. Ve všech vìcech pozemského života Vám budu neotøesitelnì vìrný, nebo ztratit èi získat nìco tady na zemi nemá žádný význam pro spasení. Jde-li však o vìèné zájmy, Bùh si nepøeje, aby se èlovìk podøizoval èlovìku, nebo takové podøizování v duchovních vìcech je vlastnì uctívání, a to pøísluší jedinì Stvoøiteli. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 11)
Cestou z Wormsu byl Luther pøijímán ještì s vìtšími poctami, než když jel tam. Církevní hodnostáøi vítali exkomunikovaného mnicha a svìtští vládcové prokazovali pocty muži, kterého císaø odsoudil. Prosili ho, aby kázal, a pøesto, že to mìl zakázáno, vystupoval za kazatelnu se slovy: „Neslíbil jsem, že spoutám Boží slovo, a ani to neuèiním. (Martyn, díl 1, str. 420)
Nedlouho po jeho odjezdu z Wormsu vymohli obhájci papežství na císaøi, aby vydal proti Lutherovi edikt. V ediktu byl Luther oznaèen za „samého satana v lidské podobì obleèeného v mnišské kutnì . (D'Aubigné, sv. 7, kap. 11) Edikt naøizoval, aby, jakmile pøestane platit ochranný list, byly podniknuty kroky k zastavení jeho pùsobení. Listina zakazovala, aby mu kdokoli poskytl pøístøeší, dal mu najíst nebo napít, aby mu poskytl pomoc slovem nebo èinem, veøejnì èi tajnì. Mìl být zajat, a se zdržuje kdekoli, a vydán úøadùm. Také jeho pøívrženci mìli být uvìznìni a jejich majetky zabaveny. Jeho spisy mìly být znièeny a koneènì všichni, kdo by se opovážili jednat proti tomuto naøízení, mìli být rovnìž prokleti. Saský kurfiøt a knížata, která se k Lutherovi chovala nejpøátelštìji, opustili Worms krátce po Lutherovì odjezdu, a tak císaøovo naøízení získalo souhlas snìmu. Zastánci papežství jásali. Domnívali se, že osud reformace je tím zpeèetìný.
Bùh se postaral, aby jeho služebník byl zachránìn i v této hodinì nebezpeèí. Bdìlé oko sledovalo každý pohyb Luthera a vìrné a šlechetné srdce se rozhodlo jej zachránit. Bylo jasné, že se Øím uspokojí pouze jeho smrtí, proto jen bezpeèný úkryt ho mohl zachránit pøed lví tlamou. Bùh vnukl Bedøichu Saskému nápad, jak reformátora zachránit. Vìrní pøátelé kurfiøtùv zámìr provedli a Luther byl ukryt tak dobøe, že o nìm nevìdìli ani pøátelé ani nepøátelé. Cestou domù, byl pøepaden, zajat, odtržen od svých prùvodcù a rychle dopraven pøes lesy na hrad Wartburg, osamìlou tvrz v horách. Jeho únos i úkryt byly zahaleny tajemstvím, takže ani Bedøich sám dlouho nevìdìl, kam byl Luther odveden. Toto utajení mìlo svùj smysl. Pokud kurfiøt nevìdìl, kde se Luther zdržuje, nemohl nic vyzradit. Spokojil se ujištìním, že reformátor je v bezpeèí, a to mu staèilo.
Minulo jaro, uplynulo léto a podzim, pøišla zima a Luther byl stále vìznìn. Aleander a jeho pøívrženci jásali, domnívali se, že svìtlo evangelia brzy zhasne. Místo toho však reformátor doplòoval svou lampu ze zásobárny pravdy a její svìtlo zanedlouho zazáøí ještì jasnìji a skvìleji.
V bezpeèí a pøátelském ovzduší na Wartburgu se Luther po nìjakou dobu zotavoval z napìtí zápasù. Avšak v klidu a odpoèinku nemohl najít uspokojení natrvalo. Byl navyklý na život plný èinorodosti a tuhých zápasù, proto tìžce snášel neèinnost. Ve dnech osamìlosti mu vyvstával pøed oèima stav církve a Luther zoufale volal: „Bìda! Není nikoho, kdo by se v tìchto dnech Božího hnìvu postavil jako zeï pøed Pánem a zachránil Izraele! (D'Aubigné, sv. 9, kap. 2) Znovu se v myšlenkách zabýval sám sebou a zaèal se obávat, že by mohl být obvinìn ze zbabìlosti, protože utekl z boje. Vyèítal si lhostejnost a pohodlnost. Pøitom však v té dobì vykonal za den více práce, než se zdálo, že mùže jeden èlovìk vykonat. Jeho pero nezahálelo. A tak jeho nepøátelé, kteøí si namlouvali, že byl umlèen, byli pøekvapeni a zmateni, když dostali jasný dùkaz, že v èinnosti neustává. Po celém Nìmecku se šíøilo mnoho traktátù pocházejících z jeho pera. Prokázal také neobyèejnì dùležitou službu svým krajanùm, když pøeložil do nìmèiny Nový zákon. Ze svého skalnatého Patmosu bez pøestání témìø celý rok hlásal evangelium a káral høích a bludy své doby.
Bùh ukryl svého služebníka z dìjištì veøejného života nejen proto, aby ho zachránil pøed hnìvem jeho nepøátel nebo aby mu dopøál období klidu pro dùležitou práci. Šlo o nìco ještì dùležitìjšího. V samotì a v ústraní horské pevnosti byl Luther odlouèen od podpory svìta a chránìn pøed lidskou chválou. Tím byl chránìn pøed pýchou a sebejistotou, které jsou tak èasto plodem úspìchu. Utrpením a pokoøováním byl pøipravován na to, aby znovu zanedlouho bezpeènì vystoupil na závratné výšiny.
Když se lidé tìší svobodì, kterou jim pøináší pravda, rádi oslavují ty, které Bùh vyvolil, aby rozlomili okovy bludu a povìry. Satan se snaží odvrátit myšlení a city lidí od Boha a zamìøit je na lidi. Vede je, aby uctívali nástroje a zapomínali na ruku, která prozøetelnì všechno øídí. Náboženští vùdcové, kteøí jsou oslavováni a ctìni lidmi, velmi èasto zapomínají na svou závislost na Bohu a zaèínají spoléhat na sebe. Pak se snaží ovládat myšlení a svìdomí lidí, kteøí jsou ochotni nechat se jimi vést, místo toho, aby hledali vedení v Božím slovì. Dílo nápravy je èasto brždìno právì tímto jevem. Pøed takovým nebezpeèím chtìl Bùh ochránit reformaci. Pøál si, aby toto dílo neslo peèe Boha nikoli èlovìka. Lidé se dívali na Luthera jako na tlumoèníka pravdy. Proto musel být odsunut do ústraní, aby se pohled všech mohl zamìøit na vìèného Pùvodce pravdy.