7. Lutherùv rozchod z Øímem

Martin Luther stojí na pøedním místì mezi lidmi, kteøí byli povoláni, aby vyvedli církev ze tmy støedovìkého papežství do svìtla èistší víry. Luther byl horlivý, nadšený a zanícený, bál se jedinì Boha a uznával jediný základ pro víru, a to Písmo svaté. Byl to muž, kterého jeho doba potøebovala. Jeho prostøednictvím Bùh vykonal veliké dílo pro obnovu církve a šíøení svìtla ve svìtì.

Podobnì jako první hlasatelé evangelia také Luther vyšel z chudých pomìrù. Dìtství prožil ve skromné rodinì nìmeckého venkovana. Prací v dolech jeho otec vydìlával peníze na jeho výchovu. Chtìl z nìho mít právníka. Bùh však chtìl, aby se z nìho stal stavitel velkého chrámu, který byl budován postupnì v prùbìhu mnoha staletí. Vìèná moudrost pøipravovala Luthera pro jeho dùležité životní poslání ve škole nesnází, odøíkání a pøísné káznì.

Lutherùv otec byl muž velkého a bystrého ducha a výrazné povahy, èestný, rozhodný a pøímoèarý. Mìl správný smysl pro povinnosti. Plnil je bez ohledu na možné následky. Jeho zdravý selský rozum ho vedl k tomu, že se díval na mnišské øády s nedùvìrou. Proto velmi nelibì nesl, když Martin Luther bez jeho svolení vstoupil do kláštera. Trvalo to dva roky, než se se synem znovu smíøil, ale ani pak svùj názor nezmìnil.

Lutherovi rodièe vìnovali výchovì a vzdìlání svých dìtí velkou pozornost. Snažili se jim poskytnout poznání Boha a vštípit jim køes�anské ctnosti. Syn èasto slyšel, jak se jeho otec modlí, aby si dìti vštípily do pamìti Hospodinovo jméno a jednoho dne mohly pøispìt k rozšíøení Boží pravdy. Rodièe využívali každou pøíležitost, kterou jim život plný tvrdé práce mohl poskytnout, aby pøispìli ke zvýšení mravní úrovnì a k rozvoji rozumových schopností svých dìtí. Opravdovì a vytrvale se snažili pøipravit své dìti pro zbožný a užiteèný život. Byli dùslední a neoblomní a jejich výchova byla nìkdy až pøíliš pøísná. Avšak syn sám, i když si uvìdomoval, že v nìkterých vìcech chybovali, nacházel v této pøísné výchovì více kladných než záporných stránek.

Ve škole, kam byl poslán v raném mládí, nakládali s Lutherem drsnì až krutì. Jeho rodièe byli tak chudí, že když se odstìhoval z domova a chodil do školy v jiném mìstì, musel si vydìlávat na stravu zpìvem po domech a pøitom èasto trpìl hladem. Tehdejší ponuré a povìrami prostoupené náboženské pøedstavy v nìm budily strach. Veèer uléhal utrápený, mìl strach z temné budoucnosti a hrùzu pøi pomyšlení na Boha, kterého znal spíše jako pøísného, neúprosného soudce a krutého tyrana než jako laskavého nebeského Otce.

I za tak nepøíznivých okolností smìøoval Luther odhodlanì k vysoké mravní i rozumové úrovni, která jej pøitahovala. Toužil po vìdìní. Jeho vážná a praktická povaha ho vedla k tomu, že toužil spíše po vìcech trvalých a užiteèných než po nìèem okázalém a povrchním.

Když ve vìku osmnácti let vstoupil na univerzitu v Erfurtu, bylo jeho postavení pøíznivìjší a jeho vyhlídky lepší než v pøedchozích letech. Jeho rodièe se šetrností a úsilím dopracovali k urèitému majetku a mohli ho hmotnì podporovat. Vliv jeho rozumných pøátel ponìkud potlaèil neblahé úèinky jeho døívìjší výchovy. Studoval knihy nejlepších spisovatelù, pilnì shromažïoval jejich nejzávažnìjší myšlenky a osvojoval si moudrost moudrých. Navzdory pøísné výchovì prvních uèitelù se u nìho záhy projevily známky nadání a za pøíznivých okolností se jeho mysl rychle rozvíjela. Dobrá pamì�, živá pøedstavivost, bystrý úsudek a neúnavná píle ho záhy vynesly na první místo mezi jeho spolužáky. Duševní kázeò zlepšovala jeho bystrost a vnímavost. Byla to pøíprava pro zápasy, které ho v životì èekaly.

Luther mìl v srdci úctu k Bohu, a ta mu umožnila, že zùstal vytrvalý ve svých zámìrech a vedla ho k hluboké pokoøe pøed Bohem. Trvale si uvìdomoval svou závislost na Boží pomoci a nikdy nezapomnìl zaèít den modlitbou. Jeho srdce stále vysílalo prosby o radu a vedení. Èasto øíkával: „Upøímná modlitba je tou lepší polovinou studia. (D'Aubigné, Dìjiny reformace XVI. století, sv. 2, kap. 2)

Když jednou prohlížel knihy v univerzitní knihovnì, objevil latinskou bibli. Takovou knihu pøedtím nikdy nevidìl. Nevìdìl ani, že taková kniha vùbec existuje. Slýchával èásti z evangelií a epištol, které byly èteny lidu pøi bohoslužbách, a domníval se, že je to celá bible. Nyní mìl poprvé v rukou celé Boží slovo. Se smíšenými pocity posvátné úcty a úžasu listoval jejími stránkami. Se zrychleným tepem a tlukoucím srdcem èetl slova života, co chvíli se zastavoval a volal: „Kéž by Bùh dal, abych takovou knihu vlastnil. (D'Aubigné, sv. 2, kap. 2) Po jeho boku stáli nebeští andìlé a paprsky svìtla od Božího trùnu odhalovaly jeho rozumu poklady pravdy. Vždy se bál urazit Boha, nyní se ho však zmocnilo nebývale hluboké pøesvìdèení o tom, jak je høíšný.

Opravdová touha po osvobození od høíchu a po míru s Bohem, ho nakonec pøivedla k tomu, že vstoupil do kláštera a stal se mnichem. Tam od nìj vyžadovali, aby vykonával nejhrubší práce a aby žebral po domech. Luther byl právì ve vìku, kdy èlovìk nejvíce touží po úctì a uznání a tyto ponižující úkony hluboce zasahovaly jeho cítìní. Trpìlivì však snášel pokoøování. Domníval se, že musí trpìt za své høíchy.

Každou volnou chvilku, která mu zbyla po splnìní všech denních povinností, vìnoval studiu, vzdával se spánku a odpíral si i èas vymezený pro skrovnou stravu. Ze všeho nejradìji studoval Boží slovo. Našel bibli pøikovanou øetìzem ke klášterní zdi a k ní se èasto obracel. Èím více sílilo jeho pøesvìdèení o tom, jak je høíšný, tím více se snažil vlastními skutky získat odpuštìní a pokoj. Vedl velice pøísný život. Pomocí postù, noèních bdìní a bièování se snažil potlaèit své pøirozené žádosti, kterých ho mnišský život nezbavil. Nezastavil se pøed žádnou obìtí, která by mu dopomohla k takové èistotì srdce, aby se mohl postavit bez obav pøed Boha. Pozdìji øíkával: „Byl jsem opravdu zbožným mnichem a zachovával jsem pravidla svého øádu pøísnìji, než mohu vylíèit. Mùže-li se mnich dostat do nebe díky svým mnišským skutkùm, pak bych na to mìl jistì nárok... Kdyby to bylo pokraèovalo dále, urèitì bych si umrtvováním pøivodil smrt. (D'Aubigné, sv. 2, kap. 4) Bolestivé umrtvování mìlo za následek, že zeslábl a upadal do mdlob, toho se už nikdy zcela nezbavil. Pøesto, že se snažil ze všech sil, jeho nitro nenacházelo pokoj. Nakonec se dostal až na pokraj zoufalství.

Když se už Lutherovi zdálo, že je všechno ztraceno, poslal mu Bùh pøítele a pomocníka. Byl to zbožný Staupitz. Otevøel Lutherovi Boží slovo a vedl ho, aby pøestal myslet na sebe a hloubat o vìèném trestu za pøestoupení Božího zákona a aby hledìl na Ježíše Krista, svého Spasitele, který odpouští høíchy. „Netrap se nad svými høíchy, ale radìji se vrhni do náruèe Vykupitele. Doufej v nìho, ve spravedlnost jeho života, ve výkupnou moc jeho smrti... Poslouchej Božího Syna. Stal se èlovìkem, aby ti dal dùkaz Boží lásky. Miluj Krista, který tì miloval jako první. (D'Aubigné, sv. 2, kap. 4) Byla to slova posla milosti. Na Luthera hluboce zapùsobila. Po mnoha bojích s bludy, které tak dlouho zastával, mohl se chopit pravdy a jeho soužené nitro naplnil pokoj.

Luther byl vysvìcen na knìze a povolán z kláštera na univerzitu ve Wittenberku jako profesor. Tam se vìnoval studiu bible v pùvodních jazycích. Zaèal pøednášet o bibli, vykládal knihu žalmù, evangelia a epištoly zástupùm nadšených posluchaèù. Staupitz, jeho pøítel a pøedstavený, na nìj naléhal, aby vystoupil na kazatelnu a kázal Boží slovo. Luther váhal, cítil se nehodný mluvit k lidu na Kristovì místì. Teprve po dlouhém zápasu se podvolil naléhání pøátel. Tehdy již velmi dobøe znal Písmo a spoèívala na nìm Boží milost. Posluchaèe uchvacovala jeho výøeènost. Jasnost a pádnost, s níž pøedkládal pravdy, je pøesvìdèovala a jeho vroucnost ovlivòovala jejich srdce.

Luther byl stále vìrným synem øímské církve a ani ho nenapadlo, že by mohl být nìkým jiným. Boží prozøetelnost ho vedla, aby navštívil Øím. Šel pìšky, cestou nocoval v klášterech. V jednom italském klášteøe jej udivilo bohatství, nádhera a pøepych, který tam našel. Mniši zajištìni knížecími pøíjmy žili v pøekrásných komnatách, oblékali se do nákladných a drahocenných šatù a hodovali u pøeplnìných stolù. S trapnými pocity srovnával Luther tuto podívanou s odøíkáním a tvrdostí svého vlastního života. Byl zmaten.

Koneènì v dálce uvidìl mìsto na sedmi pahorcích. V hlubokém pohnutí padl na zem a volal: „Svatý Øíme, buï pozdraven. (D'Aubigné, sv. 2, kap. 6) Pak vešel do mìsta, navštìvoval kostely, naslouchal podivným bajkám, které vyprávìli knìží a mniši, a konal všechny požadované obøady. Všude ale narážel na výjevy, které ho plnily úžasem a hrùzou. Poznal, že ve všech vrstvách duchovenstva vládne špatnost. Slyšel, jak preláti neslušnì žertují a zdìsil se, když zaslechl, že se tak chovají dokonce i pøi mši. Když pak hovoøil s mnichy a prostými lidmi, setkával se s nevázaností a zhýralostí. A� se obrátil kamkoli, všude místo svatosti nacházel jen znesvìcování. Napsal: „Nikdo si neumí pøedstavit jaké høíchy a jaké hanebnosti se v Øímì dìjí. Je tøeba to vidìt a slyšet, aby se tomu dalo vìøit. Obyvatelé Øíma øíkají: Existuje-li nìjaké peklo, pak je Øím postaven na nìm. Øím je propastí, z níž se šíøí všechny druhy høíchu. (D'Aubigné, sv. 2, kap. 6)

Krátce pøedtím papež vydal výnos, kterým sliboval odpustky všem, kdo po kolenou vystoupí po „Pilátových schodech , o nichž se tvrdilo, že prý po nich sestupoval náš Spasitel, když opouštìl Pilátovu soudní síò, a které byly údajnì zázraèným zpùsobem pøeneseny z Jeruzaléma do Øíma. Luther jednoho dne zbožnì vylézal tyto schody po kolenou, když se mu náhle zdálo, že slyší hlas podobný hromu, který mu øíká: „Spravedlivý bude žít z víry. (Øím 1,17) Luther rychle vyskoèil, postavil se na nohy a pospíchal pryè z tohoto místa hanby a hrùzy. Slova, která tehdy slyšel, na nìj nikdy nepøestala silnì pùsobit. Od té doby chápal jasnìji než kdykoli døíve, jak je nesmyslné vìøit, že si èlovìk mùže spasení zasloužit svými skutky, a jak je dùležité vìøit v zásluhy Ježíše Krista. Otevøely se mu oèi, aby poznal klam papežství, a zùstaly už otevøeny stále. Když pak opustil Øím, odvrátil se od nìho také svým srdcem. Od té doby se rozchod zvìtšoval, až nakonec Luther veškeré styky s øímskou církví pøerušil.

Po návratu z Øíma, dosáhl Luther na wittenberkské univerzitì hodnosti doktora teologie. Nyní mìl možnost jako nikdy pøed tím vìnovat se studiu Písma, které tolik miloval. Uèinil slavnostní slib, že bude po všechny dny svého života pilnì studovat a vìrnì kázat Boží slovo, a nikoli výroky a uèení øímské církve. Už nebyl pouhým mnichem nebo profesorem, ale povìøeným hlasatelem bible. Byl povolán, aby jako pastýø sytil Boží lid, který hladoví a žízní po pravdì. S pøesvìdèením hlásal, že køes�ané mají pøijímat jen takové uèení, které se zakládá na autoritì Písma svatého. Tato slova otøásala samými základy papežské moci. Je v nich obsažena hlavní zásada reformace.

Luther pochopil, jaké nebezpeèí pøedstavuje vyvyšování lidmi vymyšleného uèení nad Boží slovo. Neohroženì napadal nevìru uèencù a stavìl se proti filozofii a teologii, které svým vlivem tak dlouho ovládaly lid. Odsuzoval takové uèení nejen jako bezcenné, ale také jako zhoubné a snažil se odvrátit mysl svých posluchaèù od výmyslù filozofù a teologù k vìèným pravdám, které hlásali proroci a apoštolové.

Pøinášel drahocenné poselství dychtivým zástupùm lidí, kteøí ochotnì pøijímali jeho slova. Nikdy døíve neslyšeli podobné uèení. Radostná zvìst o lásce Spasitele, ujištìní o odpuštìní a usmíøení skrze prolitou krev Ježíše Krista potìšovalo jejich srdce a vzbuzovalo v nich nesmrtelnou nadìji. Ve Wittenberku se rozzáøilo svìtlo, jehož paprsky pronikly až do nejzazších konèin svìta a jehož jas poroste až do konce èasu.

Svìtlo a tma se však nemohou snášet. Mezi pravdou a bludem je nepøekonatelný rozpor. Zachovávat a bránit jedno znamená napadat a vyvracet druhé. Náš Spasitel sám prohlásil: „Nepøišel jsem uvést pokoj, ale meè. (Mat 10,34) A Luther, nìkolik let po zahájení reformace, prohlásil: „Bùh mì nevede, ale tlaèí vpøed. Unáší mì. Nejsem svým pánem. Chtìl bych žít v klidu, avšak jsem vrhán do bouøí a pøevratù. (D'Aubigné, sv. 5, kap. 2) Zanedlouho se mìl stát úèastníkem velkého sporu.

Øímská církev uèinila z Boží milosti zboží na prodej. Stoly penìzomìncù (viz Mat 21,12) stály vedle oltáøù a v chrámech znìly výkøiky prodávajících a kupujících. Pod záminkou opatøování prostøedkù na stavbu chrámu svatého Petra v Øímì byly jménem papeže veøejnì nabízeny ke koupi odpustky za høíchy. Za cenu takových zloèinù mìl být postaven chrám k Boží poctì, jeho úhelný kámen mìl být položen za mzdu nepravosti. Avšak právì prostøedek, který si Øím vybral, aby se povznesl k dalšímu rozmachu, zpùsobil smrtelnou ránu jeho moci a velikosti. Vzbudil nejrozhodnìjší a nejobratnìjší odpùrce papežství a vedl k boji, který otøásl papežským trùnem s trojitou korunou.

Úøedník povìøený prodejem odpustkù v Nìmecku, Tetzel, byl usvìdèen z nejhorších zloèinù proti spoleènosti a proti Božímu zákonu. Unikl však trestu, který si za své zloèiny zasloužil, a nechal se najmout, aby prosazoval zištné a bezohledné plány papeže. Nestoudnì odøíkával nejvìtší lži a vyprávìl bajky, aby oklamal neinformované, dùvìøivé a povìrèivé lidi. Kdyby lidé znali Boží slovo, nebyli by tak klamáni. Církev jim zakázala pøístup k bibli, aby zùstali pod nadvládou papežství a ještì více zvìtšovali moc a bohatství ctižádostivých pøedstavitelù církve. (Viz John C. L. Gieseler: Pøehled církevních dìjin, díl 4, odd. 1, odst. 5.)

Když Tetzel vcházel do mìsta, šel pøed ním posel a oznamoval: „Milost Boží a svatý otec vcházejí do vašich bran. (D'Aubigné, sv. 3, kap. 1) Lid vítal rouhavého podvodníka, jakoby k nim sestoupil s nebe sám Bùh. Hanebný obchod se konal v kostele, kde Tetzel z kazatelny vychvaloval odpustky, jako nejcennìjší Boží dar. Prohlašoval, že jeho potvrzenky o odpuštìní mají moc odpustit i høíchy, které bude kupující chtít spáchat v budoucnosti, a že nebude muset ani èinit pokání. (D'Aubigné, sv. 3, kap. 1) Navíc své posluchaèe pøesvìdèoval, že odpustky mají moc zachránit nejen živé, ale i mrtvé, a že v tom okamžiku, kdy peníze dopadnou na dno jeho pokladny, opustí duše, za niž bylo zaplaceno, oèistec a dostane se do nebe. (Viz K. R. Hagenbach: Dìjiny reformace, díl 1, str. 96.)

Když Šimon Kouzelník nabízel apoštolùm peníze, aby mu prodali moc konat zázraky, Petr mu odpovìdìl: „Tvé peníze a� jsou zatraceny i s tebou: Myslel sis, že se Boží dar dá získat za peníze. (Skut 8,20) Tetzelovu nabídku ovšem ochotnì pøijímaly tisíce lidí. Do jeho pokladny proudilo zlato i støíbro. Spasení, které lze koupit za peníze, bylo možno získat snáze než spasení, které vyžaduje pokání, víru a trvalé úsilí odolávat høíchu a pøemáhat ho. (Viz Dodatek è. 20)

Proti uèení o odpustcích se postavili uèení a zbožní èlenové øímské církve. Mnozí tomu, co se o odpustcích øíkalo nevìøili, protože to odporovalo zdravému rozumu i Božímu slovu. Proti tomuto høíšnému obchodu se však neodvážil pozvednout svùj hlas žádný prelát. Mnozí lidé byli znepokojeni a kladli si otázku, zda Bùh nìjakým zpùsobem svou církev neoèistí.

Luther, pøestože byl stále horlivým pøívržencem papežství, se otøásal hrùzou, když slyšel rouhavé výroky prodavaèù odpustkù. Odpustky si koupilo také mnoho èlenù jeho sboru a brzy zaèali pøicházet ke svému duchovnímu, zpovídali se mu z rùzných høíchù a oèekávali rozhøešení ne proto, že svých høíchù litovali a chtìli se napravit, nýbrž proto, že si koupili odpustky. Luther jim rozhøešení odepøel a upozoròoval je, že bez pokání a nápravy života musejí zahynout ve svých høíších. Bezradnì se obrátili na Tetzela se stížností, že jejich zpovìdník neuznává jeho potvrzenky o odpustcích. Nìkteøí dokonce žádali, aby jim vrátil jejich peníze. Tetzel se rozzuøil. Hroznì klel, na námìstích dal zapálit ohnì a prohlašoval, že „dostal od papeže pøíkaz upálit všechny kacíøe, kteøí se opováží postavit se proti jeho nejsvìtìjším odpustkùm . (D'Aubigné, sv. 3, kap. 4)

Nyní Luther smìle zahájil své dílo jako bojovník za pravdu. Zaèal lidi varovat z kazatelny. Vysvìtloval jim odpornost høíchu a uèil je, že èlovìk nemùže svými skutky zmírnit svou vinu nebo se vyhnout trestu. Pouze lítost pøed Bohem a víra v Ježíše Krista mohou høíšníka zachránit. Kristovu milost nelze koupit, je to nezasloužený dar. Luther lidem radil, aby nekupovali odpustky, ale aby ve víøe vzhlíželi k ukøižovanému Vykupiteli. Vyprávìl jim svou vlastní bolestnou zkušenost, jak se marnì snažil pokoøováním a kajícími skutky zasloužit si spasení, a ujiš�oval posluchaèe, že teprve tehdy, když se pøestal zabývat sám sebou a zaèal vìøil v Ježíše Krista, našel pokoj a radost.

Protože Tetzel dále prodával odpustky a hlásal svá bezbožná tvrzení, Luther se rozhodl, že proti tìmto køiklavým zloøádùm bude protestovat úèinnìji. Brzy se k tomu naskytla vhodná pøíležitost. V zámeckém kostele ve Wittenberku uchovávali mnoho ostatkù a o nìkterých svátcích je ukazovali lidu. Všichni, kdo v takové dny navštívili kostel a vyzpovídali se, dostali ujištìní, že jim byly odpuštìny všechny høíchy. Proto v tìchto dnech pøicházelo do kostela mnoho lidí. Právì se blížil svátek Všech svatých, jeden z nejvýznamnìjších svátkù, kdy byly relikvie vystavovány. Den pøed tím se Luther pøipojil k zástupùm, které již proudily do kostela, a pøibil na dveøe chrámu listinu, obsahující 95 tezí proti uèení o odpustcích. Prohlásil pøitom, že je ochotný obhájit tyto teze pøíštího dne na univerzitì proti všem, kdo si myslí, že je mohou vyvrátit.

Jeho teze vzbudily všeobecnou pozornost. Lidé je èetli znovu a znovu, všude se o nich mluvilo. Vyvolaly velké vzrušení na univerzitì a v celém mìstì. Èlánky dokazovaly, že moc odpouštìt høíchy nebo promíjet trest za nì nebyla nikdy dána ani papeži, ani žádnému jinému èlovìku. Celá vìc odpustkù je podvod - klam jak vylákat z povìrèivých lidí peníze - satanùv plán, jak nièit lidi, kteøí uvìøí lživým slibùm. Dokazovaly také, že Kristovo evangelium je nejcennìjším pokladem církve a že Boží milost, která je v nìm zjevena, je zdarma udìlována všem, kdo ji pokáním a vírou pøijímají.

Lutherovy teze vyzývaly k diskusi. Nikdo se však neodvažoval výzvu pøijmout. Otázky, které Luther nadhodil, se v nìkolika málo dnech rozšíøily po celém Nìmecku a v nìkolika týdnech znìly v celém køes�anském svìtì. Mnozí oddaní katolíci, kteøí vìdìli o hrozných zloøádech v církvi a bìdovali nad nimi, avšak nevìdìli, jak zastavit jejich postup, èetli teze s velkou radostí a poznávali v nich Boží hlas. Cítili, že Pán milostivì vztáhl ruku, aby zastavil rychle se šíøící záplavu zkázy, vycházející z Øíma. Knížata a svìtská vrchnost se tajnì radovali, že bude koneènì zastavena domýšlivá síla, která neuznává právo odvolat se proti jejím rozhodnutím.

Lidé povìrèiví a milující høích se však dìsili, když vidìli jak se rozplývají výmysly, které zahánìly jejich strach. Vychytralí duchovní, které Luther vyrušil pøi schvalování zloèinù a kteøí vidìli, že jsou ohroženy jejich zisky, bìsnili vztekem a spojili se, aby zachovali zdroje svých pøíjmù. Reformátor musel èelit rozhoøèeným žalobcùm. Nìkteøí ho obviòovali, že jednal unáhlenì, bez rozmyslu. Jiní ho obviòovali z opovážlivostí a prohlašovali, že není veden Bohem, ale že jedná z domýšlivosti a touhy prosazovat sebe. Luther odpovídal: „Kdo neví, že èlovìk jen zøídka pøichází s novými myšlenkami, aniž pøitom vzbuzuje dojem domýšlivosti a aniž je obviòován, že vyvolává spory?... Proè byl Kristus a všichni muèedníci vydáni na smrt? Protože se zdálo, že jsou domýšliví a pohrdají moudrostí své doby, a protože prosazovali nové, aniž se nejdøíve skromnì poradili se starými názory. 

Jindy prohlásil: „Cokoli èiním, dìje se nikoli jako projev lidské moudrosti, nýbrž z Božího povìøení. Je-li to Boží dílo, kdo je zastaví? Není-li, kdo je dokáže prosadit? Ani má vùle, ani jejich, ani naše; ale a� se stane tvá vùle, svatý Otèe, jenž jsi na nebesích. (D'Aubigné, sv. 3, kap. 6)

I když Duch svatý vedl Luthera, aby zahájil dílo obnovy, nemohl je konat bez vážných sporù. Nepøátelé ho pomlouvali, pøekrucovali jeho úmysly, nespravedlivì a zlomyslnì se vyjadøovali o jeho povaze a pohnutkách, to vše se na nìho nahrnulo jako povodeò a nezùstalo bez následkù. Luther si byl jist, že vùdcové lidu jak v církvi, tak na školách se k nìmu ochotnì pøipojí v úsilí o nápravu. Slova povzbuzení z úst vysoce postavených lidí jej plnila radostí a nadìjí. V duchu již vidìl, jak církvi vzchází jasnìjší den. Povzbuzování se však zmìnilo ve výtky a odsuzování. Mnozí hodnostáøi, církevní i svìtští, byli sice pøesvìdèeni, že jeho teze jsou pravdivé, brzy však pochopili, že pøijetí tìchto pravd by vyvolalo velké zmìny. Osvícení a reforma lidu by nutnì vedly k podlomení moci Øíma, zastavily by tisíce proudù vtékajících nyní do jeho pokladny, a tím by byl znaènì omezen pøepych a výjimeènost papežského dvora. Nauèit lid, aby myslel a jednal jako myslí a jednají odpovìdné bytosti, a aby oèekával spasení jen od Ježíše Krista, by znamenalo pád papežova trùnu a posléze také pád jejich vlastní moci. Z tìchto dùvodu odmítli poznání, které jim Bùh nabízel. Spojili se proti Kristu a proti pravdì tím, že se postavili proti muži, kterého poslal Bùh, aby je osvítil.

Luther se chvìl, když vidìl, že stojí sám proti nejmocnìjším silám zemì. Nìkdy zapochyboval, zda ho opravdu vedl Bùh, aby se postavil proti autoritì církve. Napsal: „Kdo jsem byl, abych se postavil proti moci papeže, pøed kterým... se tøesou králové zemì a celý svìt?... Nikdo nemùže vìdìt, co jsem v tìchto prvních dvou letech v srdci vytrpìl a do jaké malomyslnosti, ba mohu øíci zoufalství jsem upadal. (D'Aubigné, sv. 3. kap. 6) Nebyl však ponechán, aby úplnì zmalomyslnìl. Když jej nepodpoøili lidé, vzhlížel k samému Bohu a poznal, že se mùže s naprostou jistotou opøít o jeho všemocnou ruku.

Pøíteli, který byl reformaci naklonìn, Luther napsal: „K porozumìní Písma se nemùžeme dopracovat ani studiem ani moudrostí. Pøední musíme zaèít modlitbou. Pros Pána, aby ti ze své veliké milosti dopøál správnì pochopit svá slova. Nikdo jiný nemùže vyložit Boží slovo, než Pùvodce tohoto slova, jak o tom sám øekl: 'A budou všichni uèeni od Boha.' Nic si neslibuj od své vlastní práce a od svého vlastního rozumu. Spoléhej jen na Boha a na vliv Ducha Božího. Vìø svìdectví muže, který má zkušenost. (D'Aubigné, sv. 3, kap. 6) V uvedených slovech je nesmírnì dùležité pouèení pro ty, kdo cítí, že je Bùh povolává, aby seznámili jiné s aktuálními pravdami pro tuto dobu. Tyto pravdy vyvolají nepøátelství satana a lidí, kteøí si oblíbili satanem vymyšlené bajky. V boji s mocnostmi zla je tøeba více než sílu rozumu a lidského vìdìní.

Když se nepøátelé odvolávali na zvyklosti a tradice nebo na výroky a autoritu papeže, èelil jim Luther biblí a jen biblí. Takové dùkazy nedokázali vyvrátit. Tito otroci formalizmu a povìr volali po jeho krvi, stejnì jako Židé kdysi volali po krvi Ježíše Krista. „Je to kacíø, volali katoliètí horlivci. „Nechat žít ještì jedinou hodinu takového kacíøe je velezrada proti církvi. Dejte pro nìho okamžitì postavit šibenici. (D'Aubigné, sv. 3, kap. 9) Luther se však nestal obìtí jejich zuøivosti. Bùh mìl pro nìho úkol, který bylo tøeba vykonat. Poslal andìly, aby ho chránili. Mnozí lidé však pøijali svìtlo od Luthera, a se stali obìtmi satanova hnìvu a pro vìc pravdy nebojácnì podstupovali muèení i smrt.

Lutherovo uèení pøitahovalo pozornost pøemýšlivých lidí v celém Nìmecku. Z jeho kázání a spisù záøily paprsky svìtla, které probouzely a osvìcovaly tisíce lidí. Místo mrtvého formalismu, v nìmž byla církev tak dlouho udržována, nastupovala živá víra. Lid postupnì pøestával vìøit povìrám øímské církve. Boøily se pøehrady pøedsudkù. Boží slovo, kterým Luther provìøoval každé uèení a každý výrok, si jako dvojseèný meè prosekávalo cestu k srdcím lidí. Všude se probouzela touha po duchovním pokroku. Všude byl takový hlad a žízeò po pravdì, jaký se neprojevil po celá staletí. Pozornost lidí tak dlouho zamìøená na obøady vytvoøené èlovìkem a na pozemské prostøedníky, se nyní obracela s pokáním a vírou ke Kristu, a to Kristu ukøižovanému.

Všeobecný zájem vyvolával stále vìtší obavy církevní vrchnosti. Luther dostal pozvání, aby se dostavil do Øíma a odpovídal se z naøèení, že šíøí kacíøství. Tento pøíkaz vyvolal u jeho pøátel hrùzu. Velmi dobøe si uvìdomovali jaké nebezpeèí by mu hrozilo v tomto zkaženém mìstì, opitém krví muèedníkù pro Ježíše Krista. Nesouhlasili s tím, aby jel do Øíma a žádali, aby byl vyslýchán v Nìmecku.

Nakonec to také tak dopadlo. Papež jmenoval vyslance, který mìl pøípad vyšetøit. V písemných pokynech mu dal jasnì na srozumìnou, že Luthera již prohlásil za kacíøe, a vyslanci uložil, „aby ho bez jakéhokoli otálení stíhal a trestal . Kdyby Luther zùstal neoblomný a kdyby se vyslanci nepodaøilo ho zajmout, byl zmocnìn „prohlásit ho za psance po celém Nìmecku, vyhnat, proklít a vyobcovat všechny, kdo se k nìmu pøipojili. (D'Aubigné, sv. 4, kap. 2) Dále papež svému vyslanci naøídil, aby vyhubil „kacíøskou nákazu tím, že vyobcuje z církve s výjimkou císaøe všechny, bez ohledu na jejich postavení v církvi nebo ve státì, kdo nebudou ochotni Luthera a jeho pøívržence zatknout a pøedat Øímu k potrestání.

V tom se projevil skuteèný duch papežství. V celém dokumentu není ani náznak køes�anských postojù, dokonce ani prosté spravedlnosti. Luther žil daleko od Øíma, nemìl možnost vysvìtlit a hájit své stanovisko. Døíve než byl jeho pøípad øádnì vyšetøen, byl již prohlášen za kacíøe a najednou obvinìn, souzen a odsouzen, a to samozvaným „svatým otcem , jedinou, nejvyšší, neomylnou autoritou v církvi a v øíši.

V této dobì, kdy Luther tolik potøeboval nìjakého pøítele, který by jej povzbudil a radil mu, poslala Boží prozøetelnost do Wittenberka Filipa Melanchtona. Byl to mladý, skromný a ostýchavý muž. Zdravým úsudkem, rozsáhlými vìdomostmi a pùsobivou výøeèností, povahovou ryzostí a spravedlností si však získal všeobecný obdiv a úctu. Výjimeènost jeho nadání se zcela vyrovnala jeho pøirozené laskavosti. Záhy se stal opravdovým uèedníkem evangelia a Lutherovým nejvìrnìjším pøítelem a nejužiteènìjším pøíznivcem. Jeho laskavost, opatrnost a pøesnost doplòovaly Lutherovu odvahu a èinorodost. Jejich spolupráce posílila reformaci a pro Luthera se stala zdrojem velkého povzbuzení.

Jako místo církevního soudu byl vybrán Augsburk a reformátor se pøipravoval, že se tam vydá pìšky. Jeho pøátele se však o nìj báli. Zcela otevøenì totiž znìly vyhrùžky, že bude cestou zajat a zavraždìn. Pøátelé ho prosili, aby se na cestu nevydával. Naléhavì ho žádali, aby naèas odjel z Wittenberka a ukryl se do bezpeèí u lidí, kteøí ho rádi ochrání. Luther však nechtìl opustit místo, kam ho postavil Bùh. Musí se dál vìrnì zastávat pravdy bez ohledu na bouøe, které na nìho dorážejí. Prohlašoval: „Jsem jako Jeremjáš, muž sporù a bojù, èím více však stoupají jejich hrozby, tím vìtší mám radost... Znevážili mou èest a dobré jméno. Zbývá ještì jedno, a to je mé ubohé tìlo, a� si je vezmou, zkrátí tak mùj život o nìkolik hodin. Co se však týèe mé duše, tu si vzít nemohou. Kdo chce hlásat svìtu Kristovo slovo, musí poèítat v každém okamžiku se smrtí. (D'Aubigné, sv. 4, kap. 4)

Zpráva o tom, že se Luther dostavil do Augsburku, papežského vyslance velice uspokojila. Zdálo se, že nepøíjemný kacíø, který vzbuzoval pozornost celého svìta, je nyní v moci Øíma, a vyslanec si umínil, že ho nesmí nechat uniknout. Reformátor nemìl s sebou ochranný list. Jeho pøátelé ho prosili, aby pøed vyslance bez takového listu nepøedstupoval a sami takový list od císaøe vyžádali. Papežský vyslanec mìl v úmyslu pøinutit Luthera, pokud to bude možné, aby odvolal, a kdyby se to nepodaøilo, dát ho dopravit do Øíma, aby ho tam postihl stejný údìl jako Husa a Jeronýma. Proto se prostøednictvím svých agentù snažil Luthera pøimìt, aby ho navštívil bez ochranného listu a svìøil se jeho milosrdenství. Luther to však rozhodnì odmítl. S listinou, slibující mu císaøovu ochranu v rukou, se vydal za papežovým vyslancem.

Zástupci papeže se rozhodli, že budou nejdøíve jednat laskavì a pokusí se tím Luthera získat. Vyslanec proto projevoval v rozhovorech s Lutherem velké pøátelství, požadoval však, aby se Luther bez výhrad podrobil autoritì církve a aby odvolal všechny své èlánky bez dokazování nebo vysvìtlování. Nesprávnì odhadl povahu muže, kterého mìl pøed sebou. Luther ve své odpovìdi vyjádøil sice úctu k církvi, svou touhu po pravdì, svou ochotu odpovìdìt na všechny námitky proti svému uèení a pøedložit své nauky k posouzení pøedním univerzitám, souèasnì však vyslovil nesouhlas s kardinálovým požadavkem, aby své názory odvolal, aniž bude usvìdèen z bludu.

Jedinou odpovìdí na to bylo: „Odvolej, odvolej. Luther dokázal, že jeho stanovisko je opøeno o Písmo, a pevnì prohlásil, že se nemùže zøíci pravdy. Vyslanec, který nebyl s to vyvrátit Lutherovy dùkazy, ho zahrnul záplavou výtek, posmìškù a pošklebkù, promíšenými tradièními citáty a výroky Otcù, a nedopøál Lutherovi vùbec možnost, aby promluvil. Když vidìl, že další rozmluva by byla zbyteèná, získal Luther nakonec od vyslance po jistém zdráhání povolení, aby svou odpovìï mohl podat písemnì.

„Uèinil jsem tak, napsal Luther pøíteli, „protože je to pro mne jako utlaèeného dvojnásob výhodné. Za prvé, co je psáno, je možno pøedložit k posouzení druhým, a za druhé, mám lepší možnost zapùsobit na rozvahu nebo dokonce na svìdomí nadutého a žvanivého despoty, který by jinak zásluhou svého panovaèného jazyka vyhrál. (Martyn: Život Lutherùv a jeho doba, str. 271, 272)

Pøi další rozmluvì pøedložil Luther jasný, struèný a pøesvìdèivý výklad svých názorù, dobøe podepøený mnoha citáty z Písma. Pøeèetl listinu nahlas a odevzdal ji kardinálovi. Ten ji však s opovržením odhodil a prohlásil, že je to jen spousta prázdných slov a bezvýznamných citátù. To Luthera pobouøilo a donutilo k tomu, že se utkal se zpupným prelátem na jeho vlastní pùdì v disputaci o tradici a uèení církve a naprosto vyvrátil jeho výroky.

Když vyslanec poznal, že Lutherovy dùkazy jsou nevyvratitelné, pøestal se ovládat a vztekle køièel: „Odvolej, nebo tì pošlu do Øíma pøed soudce, kteøí jsou pøíslušní rozhodnout o tvé vìci. Exkomunikují z církve tebe a všechny tvé pøívržence a každého, kdo tì kdy bude podporovat. A nakonec zpupnì a vztekle dodal: „Odvolej, nebo se už nevracej. (D'Abigné, sv. 4, kap. 8)

Luther se svými pøáteli okamžitì odešel a tak dal jasnì najevo, že nelze oèekávat, že by odvolal. Situace se vyvinula jinak, než kardinál zamýšlel. Namlouval si, že Luthera dokáže zastrašit násilím, aby se podrobil. Když zùstal sám se svými pomocníky, díval se z jednoho na druhého a byl úplnì vyveden z míry neèekaným nezdarem svých plánù.

Lutherovo úsilí pøi jednání s papežovým vyslancem pøineslo dobré plody. Jednání se úèastnilo mnoho lidí a ti mìli pøíležitost porovnat oba muže a udìlat si úsudek o duchu, který projevovali, o síle a pravdivosti jejich argumentù. Jak pronikavì se lišili. Hlasatel reformace, prostý, skromný, avšak pevný, tu stál v Boží síle a mìl na své stranì pravdu. Zástupce papeže, domýšlivý, panovaèný, nadutý a unáhlený, nepøedložil jediný dùkaz z Písma, avšak ze všech sil volal: „Odvolej, nebo budeš poslán do Øíma a budeš potrestán. 

Pøestože Luther mìl ochranný list císaøe, pøemýšleli papeženci, jak ho zatknout a uvìznit. Pøátelé jej prosili, aby se okamžitì vrátil do Wittenberka, protože jeho další pobyt v Augsburku je již zbyteèný, a aby zámìr odejít, co nejpeèlivìji utajil. Luther tuto radu uposlechl a odjel z Augsburku pøed svítáním na koni, doprovázen pouze stráží, kterou mu dal na cestu mìstský úøad. S obavami projel tajnì temnými a tichými ulicemi mìsta. Jeho krutí nepøátelé ho stále sledovali a pøipravovali jeho záhubu. Podaøí se mu uniknout nástrahám, které na nìho nachystali? Byly to pro nìj chvíle úzkosti a opravdových modliteb. Dorazil k malé brance v mìstské hradbì. Branka se otevøela a Luther projel i se svou stráží bez pøekážky. Jakmile bezpeènì vyšli z mìsta, zrychlili uprchlíci jízdu a døíve než se papežùv vyslanec dozvìdìl o Lutherovì odjezdu, byl Luther již mimo dosah pronásledovatelù. Satan a jeho náhonèí byli poraženi. Muž, o nìmž si mysleli, že je v jejich moci, unikl jako pták z klece.

Papežský vyslanec byl pøekvapením a vztekem bez sebe, když se dovìdìl, že Luther utekl. Oèekával, že získá velké pocty za moudrost a rozhodnost, s jakou jednal s tímto „rušitelem církve. Jeho nadìje však byly zmaøeny. Svùj hnìv si vylil v dopisu sasskému kurfiøtu Bedøichovi, ve kterém si na Luthera stìžoval a žádal, aby ho Bedøich poslal do Øíma, nebo ho vypovìdìl ze Saska.

Na svou obhajobu Luther žádal, aby mu papežský vyslanec nebo papež dokázali jeho bludy z Písma, a slavnostnì se zavázal, že své uèení odvolá, dokáží-li mu, že je v rozporu s Božím slovem. Vyslovil také vdìènost Bohu za to, že byl uznán za hodného trpìt za svatou vìc.

Do té doby vìdìl kurfiøt o reformaèním uèení jen málo. Hluboce však na nìho zapùsobila otevøenost, síla a jasnost Lutherových slov. Bedøich se rozhodl, že bude Luthera chránit, dokud se nedokáže, že se mýlí. Na vyslancovu žádost odpovìdìl dopisem, v nìmž napsal: „Mìlo by vám staèit, že k vám dr. Martin Luther pøijel do Augsburku. Neèekali jsme, že se budete snažit pøimìt ho, aby odvolal, aniž ho pøesvìdèíte o jeho bludech. Žádný z uèencù našeho knížectví mi neoznámil, že Lutherovo uèení je bezbožné, protikøes�anské nebo kacíøské. Kurfiøt odmítl poslat Luthera do Øíma nebo ho vypovìdìt ze své zemì. (D'Aubigné, sv. 4, kap. 10)

Kurfiøt si uvìdomoval, že nastal všeobecný úpadek mravních zásad ve spoleènosti a že je potøebné provést zásadní reformu. Nebylo by tøeba složitých a nákladných opatøení k zastavení a postihùm zloèinnosti, kdyby lidé uznali Boží požadavky a pøíkazy osvíceného svìdomí a øídili se jimi. Vìdìl, že Lutherova èinnost sleduje tento cíl, a vskrytu se radoval, že se její vliv zaèíná projevovat v církvi.

Vìdìl také, že jako univerzitní profesor je Luther mimoøádnì úspìšný. Ode dne, kdy Luther pøibil své èlánky na dveøe zámeckého kostela, uplynul sice pouhý rok, avšak už bylo znát, jak silnì poklesl poèet poutníkù, kteøí navštìvovali tento kostel o svátku Všech svatých. Øím tak byl pøipraven o ctitele a o jejich dary. Jejich místo však zaujali jiní lidé, kteøí pøicházeli do Wittenberka. Nebyli to poutníci, aby ve Wittenberku uctívali ostatky, ale studenti, kteøí plnili univerzitní posluchárny. Lutherovy spisy vzbuzovaly všude nový zájem o Písmo a na univerzitu ve Wittenberku proudili studenti nejen ze všech èástí Nìmecka, ale i z jiných zemí. Mladí muži, když poprvé pøicházeli k Wittenberku, „zvedali ruce k nebesùm a dìkovali Bohu, že dal zazáøit svìtlu pravdy z tohoto mìsta jako kdysi dávno ze Sióna, a že se odtud svìtlo šíøí do nejvzdálenìjších zemí . (D'Aubigné, sv. 4, kap. 10).

Do té doby Luther jen èásteènì opustil bludy øímské církve. Když však srovnával Písmo svaté s papežskými dekrety a ustanoveními, žasl. Pøíležitostnì napsal: „Právì ètu papežova naøízení a... nevím, je-li papež sám antikrist nebo jeho apoštol, tak velice je v nich Kristus zkreslován a køižován. (D'Aubigné, sv. 5, kap. 1) V té dobì však Luther byl ještì stále stoupencem øímské církve a ani nepomyslil na to, že se kdy od ní odlouèí.

Lutherovy spisy a jeho uèení se šíøily do všech køes�anských zemí. Jeho vliv se rozšíøil do Švýcarska a Holandska. Opisy jeho prací se dostaly do Francie a Španìlska. V Anglii bylo jeho uèení pøijato jako slovo života. Pravda se rozšíøila také do Belgie a Itálie. Tisíce lidí se probudily ze smrtelné strnulosti k radosti a nadìji života víry.

Øím byl stále podráždìnìjší Lutherovými útoky. Nìkteøí jeho fanatiètí odpùrci, a byli to i doktoøi katolických univerzit, prohlašovali, že ten, kdo zabije tohoto vzpurného mnicha, nebude mít høích. Jednou pøistoupil k Lutherovi neznámý muž s pistolí ukrytou pod kabátem a ptal se ho, proè jde tak sám. „Jsem v Božích rukou, odpovìdìl Luther. „Bùh je má síla a mùj štít. Co mi mùže udìlat èlovìk? (D'Aubigné, sv. 6, kap. 2) Když neznámý uslyšel tato slova, zbledl a utekl, jako kdyby se setkal s andìlem.

Øím se snažil Luthera znièit, Bùh jej však chránil. Jeho uèení znìlo všude - „v chalupách i v klášterech,... v zámcích šlechticù, na univerzitách i v královských palácích, a všude povstávali ušlechtilí mužové, aby podpoøili jeho úsilí. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 2)

Právì v té dobì Luther èetl spisy Jana Husa a objevil, že velkou pravdu o ospravedlnìní z víry, kterou se sám snažil hájit a uèit, zastával již tento èeský reformátor. Prohlásil: „My všichni, Pavel, Augustin a já, jsme husité, aniž o tom víme! Dále øekl: „Bùh jistì potrestá svìt za to, že svìtu byla hlásána pravda už pøed sto lety a byla upálena. (Wylie, sv. 6, kap. 1)

Ve výzvì císaøi a nìmecké šlechtì k reformì køes�anství, Luther o papeži napsal: „Je hrozné sledovat muže, který sám sebe vydává za Kristova zástupce, ale žije v pøepychu, v jakém se mu nemùže rovnat žádný císaø. Podobá se chudému Ježíši nebo skromnému Petru? Tvrdí se o nìm, že je pánem svìta! Avšak Kristus, za jehož námìstka se vydává, prohlásil: 'Mé království není z tohoto svìta.' Mùže panství námìstka pøevyšovat panství jeho pána? (D'Aubigné, sv. 6, kap. 3)

Univerzitám Luther napsal: „Velice se obávám, že univerzity se stanou velkými branami do pekla, nebudou-li peèlivì studovat Písmo svaté a vštìpovat je do srdcí mladých lidí. Neradím nikomu, aby dával své dítì tam, kde na nejpøednìjším místì není Písmo svaté. Každá instituce, kde se lidé trvale nezabývají Božím slovem, se nutnì zvrhne. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 3)

Tato výzva se rychle rozšíøila po celém Nìmecku a mìla na lid obrovský vliv. Celý národ se octl ve varu a zástupy se stavìly pod prapor reformace. Lutherovi odpùrci, kteøí hoøeli touhou po pomstì, naléhali na papeže, aby proti nìmu ráznì zakroèil. Øím vydal naøízení, že jeho uèení má být okamžitì odmítnuto. Luther a jeho pøívrženci dostali šedesát dnù na rozmyšlenou. Jestliže neodvolají, budou všichni z církve vylouèeni.

Pro reformaci nastala rozhodná chvíle. Po staletí nahánìla hrozba exkomunikace z církve hrùzu i mocným panovníkùm a velké øíše dokázala naplnit strachem a nejistotou. Na lidi, které postihla kletba Øíma, se ostatní dívali s odporem a hrùzou. Nesmìli se stýkat se svými blízkými, byli postaveni mimo zákon, byli štváni až k smrti. Luther nebyl slepý, aby nevidìl, že se nad ním hrozivì stahuje bouøe. Zùstal však pevný a vìøil, že Kristus je jeho oporou a záštitou. S vírou a odvahou muèedníka napsal: „Nevím, co se stane a ani se o to nestarám... Nech� rána padne kam padne, nebojím se. Vždy� ani jediný lístek nespadne bez vùle našeho Otce. Oè více se postará o nás. Je snadné zemøít za Slovo, nebo� Slovo, které se stalo tìlem, samo podstoupilo smrt. Zemøeme- li s ním, budeme s ním žít, a podstoupíme-li to, co podstoupil Kristus pøed námi, budeme tam, kde je on a budeme s ním žít vìènì. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 9)

Když se Luther dozvìdìl o papežské bule, prohlásil: „Odmítám ji a jsem proti ní, protože je bezbožná a nesprávná... V ní je odsouzen sám Kristus... Raduji se, že takové zlo snáším pro to nejlepší na svìtì. Nyní cítím ve svém srdci vìtší volnost, protože koneènì vím, že papež je antikrist, že jeho trùn je trùnem samého satana. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 9)

Dokument vydaný Øímem však nezùstal bez úèinku. Vìzení, muèení a popravèí meè byly zbranì schopné vynutit si poslušnost. Slabí a povìrèiví se tøásli pøed papežovým naøízením. A tak zatímco se Luther tìšil všeobecné oblibì, cítili mnozí, že život je pøíliš drahý, než aby se dával v sázku pro vìc reformace. Všechno zdánlivì nasvìdèovalo tomu, že Lutherovo dílo brzy skonèí.

Luther však zùstal nebojácný. Øím vytasil proti nìmu své klatby a svìt pøihlížel a nemìl nejmenší pochyby, že Luther zahyne nebo bude pøinucen se podvolit. Luther však odpovìdìl Øímu na odsouzení stejnì rozhodnì a veøejnì prohlásil, že se rozhodl navždy se s ním rozejít. Pøed zástupem univerzitních studentù, uèitelù a obèanù ze všech spoleèenských vrstev spálil papežovu bulu spolu s církevními zákony, dekretáliemi (tj. papežskými listy o právních otázkách) a nìkolika spisy podporujícími papežskou autoritu. Prohlásil: „Moji nepøátelé mohou spálením mých knih poškodit vìc pravdy v myslích prostých lidí a pøivést jejich duše do zkázy. Z toho dùvodu pálím na oplátku jejich knihy. Právì zaèal skuteèný boj. Dosud jsem si s papežem jen hrál. Zaèal jsem toto dílo ve Božím jménu. Skonèí beze mne, ale s Boží mocí. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 10)

Na urážky nepøátel, kteøí se mu vysmívali, že jeho vìc nemá dostatek zastáncù, Luther odpovídal: „Kdo ví, zda si mne Bùh nevyvolil a nepovolal a zda se oni nemají obávat toho, že když pohrdají mnou, pohrdají samým Bohem? Mojžíš byl samotný pøi odchodu z Egypta. Eliáš byl sám za vlády krále Achaba, Izajáš byl sám v Jeruzalémì a Ezechiel byl sám v Babylónì... Bùh nikdy nevyvolil za proroka veleknìze nebo nìjakou jinou velkou osobnost. Obvykle volil prosté muže, jimiž ostatní lidé pohrdají, jednou dokonce pastýøe Amose. V každé dobì museli svatí lidé kárat velké tohoto svìta, krále, knížata, knìze a moudré, a ohrožovali tím své životy... Neøíkám, že jsem prorok. Øíkám však, že by se mìli bát právì proto, že já jsem sám a jich je mnoho. Jsem si jist, že Boží slovo je se mnou a ne s nimi. (D'Aubigné, sv. 6, kap. 10)

Luther se rozhodl pro koneèný rozchod s øímskou církví až po tìžkém vnitøním zápasu. V té dobì napsal: „Každý den stále více cítím, jak je tìžké zbavit se pøedsudkù získaných v dìtství. Kolik bolesti mi zpùsobilo, aè jsem mìl na své stranì Písmo, abych ospravedlnil sám pøed sebou, že se opovažuji postavit se sám proti papeži a považovat ho za antikrista. Jak jsem se v nitru soužil. Kolikrát jsem s hoøkostí sám sobì kladl otázku, kterou tak èasto vyslovovali obhájci papežství: Což jsi moudrý jen ty? Je možné, aby se všichni ostatní mýlili? Co když se mýlíš ty a zatahuješ do svého bludu tolik lidí, kteøí pak budou na vìky zatraceni? Tak jsem bojoval sám se sebou a se satanem, až Kristus svým neomylným slovem posílil mé srdce proti tìmto pochybnostem. (Martyn, str. 372, 373)

Papež hrozil Lutherovi exkomunikací, jestliže neodvolá - a nyní se hrozba splnila. Vydal novou bulu, kterou ohlásil, že Luther byl vylouèen z øímské církve, oznaèil ho za nebem prokletého a rozšíøil klatbu také na všechny, kdo pøijmou jeho uèení. Tím zaèal velký zápas.

Odpor jiných lidí je údìlem všech hlasatelù, kterým Bùh uložil zvìstovat pravdu pro jejich dobu. Pro Lutherovu dobu existovala dobová pravda, která mìla v tehdy zvláštní význam. Existuje také dobové poselství pro dnešní církev. Pán, který koná všechno podle své vùle, uvádí lidi do rùzných situací a ukládá jim povinnosti vhodné pro dobu, v níž žijí, a pro podmínky, kterým jsou vystaveni. Budou-li si vážit svìtla, které obdrželi, otevøe se pøed nimi širší pohled na pravdu. Dnes však vìtšina lidí netouží po pravdì, stejnì jako po ní netoužili pøívrženci papežství, kteøí stáli proti Lutherovi. Dnes jsou lidé právì tak naklonìni pøijímat názory a tradice vytvoøené lidmi místo Božího slova, jako døíve. Lidé, kteøí hlásají pøítomnou pravdu pro tuto dobu, nemohou oèekávat, že budou pøijímáni s vìtší pøízní než døívìjší reformátoøi. Nakolik se blíží konec dìjin tohoto svìta, nabývá na intenzitì velký spor mezi pravdou a bludem, mezi Kristem a satanem.

Pán Ježíš svým uèedníkùm øekl: „Kdybyste náleželi svìtu, svìt by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze svìta, ale já jsem vás ze svìta vyvolil, proto vás svìt nenávidí. Vzpomeòte si na slovo, které jsem vám øekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. (Jan 15,19.20) A na druhé stranì náš Pán jasnì prohlásil: „Bìda, když vás budou všichni lidé chválit; vždy� stejnì se chovali jejich otcové k falešným prorokùm. (Luk 6,26) Duch svìta není dnes ve vìtším souladu s Kristovým duchem, než jak tomu bylo v døívìjších dobách a lidé, kteøí hlásají èisté Boží slovo, nejsou dnes pøijímáni o nic pøíznivìji než kdysi jejich pøedchùdci. Formy odporu vùèi pravdì se mohou mìnit, nepøátelství se mùže projevovat mnohem zastøenìji, protože je rafinovanìjší. Rozpor je však stále stejný a bude se projevovat až do konce èasu.


Pøedmluva vydavatelù