Temno, které přikrylo zemi během dlouhé doby papežské nadvlády, nemohlo zcela zastřít světlo pravdy. V každé době tu byli lidé, kteří svědčili o Bohu, věřili v Ježíše Krista jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem, pokládali Bibli za jediné pravidlo života a světili pravou sobotu. Kolik svět vlastně vděčí těmto lidem, se jejich potomci nikdy nedoví. Nepřátelé je upalovali jako kacíře, zpochybňovali jejich pohnutky, očerňovali jejich povahu, ničili nebo překrucovali jejich spisy. Přesto tito svědkové zůstali po dlouhá léta pevní a uchovávali ryzí víru jako svaté dědictví pro další generace.
Dějiny Božího lidu během staletí temna jsou zapsány v nebi, lidské záznamy jim však věnují málo pozornosti. Několik zmínek o věrných Božích následovnících poskytují žaloby jejich pronásledovatelů. Řím se snažil potlačit každý náznak nesouhlasu se svým učením nebo rozhodnutími. Snažil se zničit všechno, co považoval za kacířské, ať šlo o lidi nebo spisy. Projev nedůvěry nebo zapochybování o pravdivosti papežských dogmat stačil k tomu, aby byly mařeny životy bohatých i chudých, vysoce postavených či prostých lidí. Řím se také snažil odstranit záznamy o krutostech, kterých se dopouštěl vůči všem, kdo se mu odvážili odporovat. Koncily nařídily, že musejí být zničeny všechny knihy a spisy, které takové záznamy obsahují. Před vynalezením tisku existovalo jen málo knih a pokud byly, nedaly se dobře uchovávat. Těžko se dalo Římu zabránit, aby svůj záměr neprovedl.
Žádné společenství věřících v dosahu moci Říma se nemohlo dlouho těšit svobodě svědomí. Jakmile papežství získalo moc, snažilo se potlačit všechny, kdo odmítali uznat jeho nadvládu. Postupně se všichni křesťané poddávali jeho moci.
Ve Velké Británii zapustilo křesťanství kořeny velmi záhy. Evangelium, které Britové přijali v prvních staletích, nebylo nakažené římským odpadlictvím. Jediným darem z Říma pro Brity bylo pronásledování vedené pohanskými císaři, které dolehlo až k těmto vzdáleným břehům. Mnozí křesťané prchali před pronásledováním z Anglie do Skotska, odkud byla pravda přenesena do Irska. Ve všech těchto zemích ji lidé radostně přijímali (viz Dodatek č. 12).
Když Británii obsadili Sasové, převládlo v zemi pohanství. Dobyvatelé nebyli ochotni nechat se poučovat svými otroky. Křesťané museli hledat útočiště v nepřístupných horách a močálech. Světlo - na čas skryté - však nepřestalo svítit. Ve Skotsku zazářilo o století později s takovým jasem, že osvítilo i vzdálené země. Z Irska vyšel zbožný Columba. S několika spolupracovníky shromáždil rozptýlené věřící na osamělém ostrově Iona a učinil z něho středisko svého misijního působení. Mezi jeho evangelisty byl také člověk, který zachovával biblickou sobotu, a tak se pravda o sobotě dostala mezi lid. Na ostrově Iona byla založena škola, ze které vycházeli misionáři nejen do Skotska a Anglie, ale i do Německa, Švýcarska a dokonce i do Itálie.
Řím se však zaměřil na Británii a rozhodl se, že ji dostane pod svou vládu. V šestém století se tam vypravili římští misionáři, aby obrátili pohanské Sasy. Zpupní barbaři je ochotně přijali a misionářům se podařilo, že tisíce Sasů přijaly římské náboženství. Při své činnosti se vyslanci Říma a obrácení Sasové střetávali s původními křesťany. Zjistili, že se zásadně liší. Původní křesťané byli prostí, skromní, jejich povahy, učení a zvyky odpovídaly Písmu, zatímco misionáři a jejich následovníci věřili pověrám, projevovali okázalost a nadutost. Římský vyslanec požadoval, aby původní křesťanské sbory uznaly svrchovanost římského velekněze. Britové pokojně odpověděli, že chtějí milovat všechny lidi, že však papež není oprávněn vládnout nad církví a že mu mohou prokazovat jen takovou poddanost jako každému jinému Kristovu následovníku. Řím se pokusil ještě několikrát získat jejich poddanost. Tito skromní křesťané, udiveni zpupností římských vyslanců, vždy rozhodně odpověděli, že neznají jiného mistra než Krista. Pak papežství ukázalo svého pravého ducha. Římský vyslanec prohlásil: "Nechcete-li přijmout bratry, kteří vám přinášejí pokoj, setkáte se s nepřáteli, kteří vám přinesou válku. Nechcete-li se spojit s námi, abychom ukázali Sasům cestu života, dostanete od nich smrtelnou ránu." (J. H. Merle D?Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 17, kap. 2) Nebyly to plané pohrůžky. Svědkové biblické víry zakusili, co jsou to války, intriky a podvody, dokud nebyly sbory původních křesťanů v Británii zničeny nebo donuceny podřídit se papežské moci.
V zemích, kam nesahala moc Říma, žily po staletí skupiny křesťanů, které zůstaly téměř nedotčeny papežskou zkažeností. Byly však obklopeny pohanstvím a v průběhu staletí je ovlivnily pohanské bludy. Pokládali však stále Bibli za jediné pravidlo víry a zůstávali věrni mnoha jejím pravdám. Věřili v neměnnost Božího zákona a světili sobotu podle čtvrtého přikázání. Křesťanské sbory, které uchovávaly tuto víru a žily podle ní, působily ve střední Africe a mezi Armény v Asii.
Mezi těmi, kdo vzdorovali papežské moci nejvíce, vynikli valdenští. Právě v zemi, kde mělo papežství své hlavní sídlo, projevil se nejodhodlanější odpor proti jeho bludům a zkaženosti. Po staletí si sbory v Piemontu udržely svou nezávislost. Nakonec však přišla doba, kdy Řím trval na tom, že se musí podřídit. Po neúspěšných bojích proti římské tyranii uznali vedoucí těchto sborů s nechutí nadvládu moci, které se zdánlivě podrobil celý svět. Někteří z nich se však odmítli podřídit moci papežů nebo prelátů. Byli odhodláni zůstat věrni Bohu a uchovat si ryzost a prostotu víry. Došlo k rozdělení. Ti, kdo se drželi prvotní víry, se oddělili. Někteří z nich opustili rodné Alpy a vztyčili prapor pravdy v jiných zemích. Jiní se uchýlili do odlehlých roklin a do skalních tvrzí v horách a tam svobodně uctívali Boha.
Víra, kterou po staletí uchovávali a šířili valdenští, se podstatně lišila od falešného učení Říma. Jejich náboženské učení vycházelo z Písma, z pravé křesťanské věrouky. Tito chudí zemědělci, žijící v ústraní, odloučení od světa - u svých stád a na svých vinicích, s nimiž byli spjati každodenní těžkou prací - nedospěli k pravdě vlastním zápasem proti bludům odpadlé církve. Neobjevili nějakou novou víru. Jejich víra byla dědictvím po otcích. Zápasili o "víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu" (Ju 3). "Církev na poušti", a nikoli nadutá kněžská hierarchie trůnící v hlavním městě tehdejšího světa, byla pravou Kristovou církví, strážcem pokladu pravdy, který Bůh svěřil svému lidu, aby jej předal světu.
K hlavním příčinám, které vedly k odluce pravé církve od Říma, patřila nenávist Říma k biblické sobotě. Papežská moc opovrhla pravdou, jak to předpověděla biblická proroctví. Boží zákon zašlapala do prachu a vyvyšovala lidské tradice a zvyklosti. Církve, které se podřídily papežské nadvládě, byly velmi brzy donuceny, aby uctívaly neděli jako den odpočinku. V záplavě bludů a pověr byli mnozí tak zmateni - a to i praví Boží následovníci -, že sice světili sobotu, ale nepracovali ani v neděli. Řím se s tím ovšem nespokojil. Požadoval nejen, aby světili neděli, ale také aby zneuctívali sobotu. Hrozil nejostřejšími slovy těm, kdo se opováží sobotu uctívat. Pouze únik z moci Říma umožnil některým, že mohli nerušeně plnit požadavky Božího zákona (viz Dodatek č. 13).
Valdenští patřili mezi první skupiny lidí v Evropě, které měly překlad Písma svatého (viz Dodatek č. 14). Staletí před reformací vlastnili v rukopisech překlad Bible ve svém mateřském jazyce. Měli ryzí a nefalšovanou pravdu, a proto se stali terčem nenávisti a pronásledování. Prohlašovali, že římská církev je odpadlým Babylónem z knihy Zjevení a s nasazením vlastních životů čelili její zkaženosti. Pod tlakem dlouhotrvajícího pronásledování učinili někteří ústupky ve víře a postupně upouštěli od zásad, jiní se však pevně drželi pravdy. Ve staletích temna a odpadlictví to byli valdenští, kdo popírali svrchovanost Říma, odmítali uctívání obrazů jako modloslužbu a zachovávali pravou sobotu. Uchovali svou víru i v nejlítějších bouřích pronásledování. Ačkoli byli ohrožováni savojskými zbraněmi a římskými mučícími nástroji, stáli neochvějně za Božím slovem a za Boží ctí.
Za mohutnými horskými valy - útočištěm pronásledovaných a utlačovaných ve všech dobách - našli valdenští úkryt. Právě zde udržovali světlo pravdy osvěcující temnotu středověku. Zde svědkové pravdy uchovali po tisíc let starou víru.
Bůh připravil pro svůj lid velkolepý chrám. Jeho mohutnost odpovídá velikosti pravdy, kterou střežili. Hory se staly pro věrné vyhnance symbolem Hospodinovy neměnné spravedlnosti. Ukazovali svým dětem na vrcholy tyčící se nad nimi v neměnné důstojnosti a vyprávěli jim o Bohu, "u něhož není proměny ani střídání světla a stínu" (Jk 1,17) a jehož slovo je trvalé jako neměnné hory. Bůh stvořil hory a dal jim jejich stabilitu. Jen Boží ruka jimi může pohnout z místa. Podobně Bůh ustanovil svůj zákon, základ své vlády na nebi i na zemi. Člověk svou rukou může zasáhnout své bližní a zmařit jejich životy, lidská ruka však nemůže vyrvat hory ze základů a vrhnout je do moře, stejně jako nemůže změnit přikázání Božího zákona nebo zmařit jediný z Božích slibů lidem, kteří plní jeho vůli. Boží služebníci mají tak věrně zachovávat Boží zákon, jak stálé jsou hory.
Hory, lemující hluboká údolí, byly stálými svědky Boží stvořitelské moci a trvalou připomínkou jeho péče a ochrany. Poutníci, kteří v nich našli útočiště, se tyto tiché symboly Hospodinovy přítomnosti naučili milovat. Nestěžovali si na svůj nesnadný úděl, nikdy nebyli na horských samotách osamoceni. Děkovali Bohu, že jim poskytl útulek před hněvem a krutostí lidí a radovali se, že ho mohou svobodně uctívat. Když je nepřátelé pronásledovali, poskytly jim hory často bezpečnou ochranu. Z nejednoho strmého útesu zněly jejich písně, kterými chválili Boha, římská vojska nemohla jejich chvalozpěvy umlčet.
Zbožnost těchto Kristových následovníků byla čistá a prostá. Pravdy si cenili více než domů a půdy, více než přátel, příbuzných, dokonce více než vlastního života. Tyto zásady se snažili vštípit do srdcí dalších generací. Od nejranějšího věku učili své děti znát Písmo a vedli je, aby úzkostlivě plnily požadavky Božího zákona. Opisy Bible byly vzácností, proto se textům Písma učili nazpaměť. Mnozí z nich uměli zpaměti značné části Starého i Nového zákona. Výroky o Bohu se jim mísily s krásnými přírodními výjevy a s každodenním požehnáním. Malé děti se učily pohlížet vděčně na Boha jako na dárce všeho dobrého.
Rodiče, přestože byli něžní a laskaví, milovali své děti moudře, proto je nezvykali, aby prosazovaly svou vůli. Čekal je život plný zkoušek a těžkostí, možná i mučednická smrt. Od dětství je vychovávali k tomu, aby snášely těžkosti, aby se dovedly podřídit, ale přitom myslely a jednaly samostatně. Od nejútlejšího věku se učily nést odpovědnost, mluvit opatrně, chápat moudrost mlčení. Jediné neprozřetelně pronesené slovo v přítomnosti nepřátel mohlo ohrozit život nejen toho, kdo je pronesl, ale i životy stovek jeho spolubratrů. Vždyť tak jako vlci pronásledují svou kořist, pronásledovali nepřátelé pravdy ty, kdo se opovažovali vyžadovat náboženskou svobodu.
Valdenští obětovali pozemský blahobyt pro pravdu. S vytrvalou trpělivostí si těžce vydělávali na svůj chléb. Pečlivě obdělávali každý kousíček orné půdy mezi horami. Údolí i méně úrodné horské stráně obhospodařovali tak, aby dávaly co nejvyšší výnosy. Šetrnost a přísné odříkání tvořily součást výchovy, jediného dědictví, které předali svým dětem. Naučili se, že život je podle Boží vůle školou kázně a že své potřeby mohou uspokojit jen vlastní prací, prozíravostí, pečlivostí a vírou. Vyžadovalo to mnoho tvrdého úsilí, ale bylo to zdravé a užitečné. Právě takovou školu potřebuje hříšný člověk. Bůh mu ji poskytuje, aby jej vychoval a rozvinul. I když valdenští vedli mladé lidi k tvrdé práci, nezanedbávali rozvoj jejich intelektuálních schopností. Vštěpovali jim, že všechny jejich síly a schopnosti patří Bohu a že je mají zdokonalovat a rozvíjet pro Boží službu.
Valdenské sbory se čistotou a prostotou podobaly církvi apoštolské doby. Odmítaly nadvládu papeže a prelátů a pokládaly Bibli za jedinou, nejvyšší a neomylnou autoritu. Jejich kazatelé, na rozdíl od panovačných římských kněží, následovali příkladu svého Mistra, který "nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil" (Mt 20,28). Pásli Boží stádce, vodili je na zelené pastviny a k živým pramenům svatého Božího slova. Valdenští se neshromažďovali v nádherných chrámech nebo ve velkolepých katedrálách, nýbrž daleko od všech pomníků lidské pýchy a okázalosti - ve stínu hor, v alpských údolích a v dobách nebezpečí v některé ze skalních pevností, aby tam naslouchali slovům pravdy z úst Kristových služebníků. Kazatelé nejen hlásali evangelium, ale navštěvovali také nemocné, vyučovali děti, napomínali zbloudilé a pomáhali urovnávat spory a nastolovat soulad a bratrskou lásku. V dobách míru žili z dobrovolných darů členů. Každý z nich se však podobně jako Pavel, který zhotovoval stany, vyučil nějakému řemeslu nebo povolání, jímž si v případě potřeby vydělával na živobytí.
Kazatelé vyučovali také mládež. Učili ji všem oborům všeobecného vzdělání. Hlavní pozornost však věnovali studiu Bible. Matoušovu a Janovu evangeliu se mládež učila nazpaměť, podobně jako řadě epištol. Mladí lidé také opisovali Bibli. Některé rukopisy obsahovaly celé Písmo, jiné jen výňatky spolu se srozumitelnými výklady textu, které napsal někdo, kdo dovedl vykládat Písmo. Tak se šířily poklady pravdy, které nepřátelé dlouho ukrývali a utajovali, protože se sami chtěli vyvyšovat nad Boha.
Trpělivým a neúnavným úsilím, často konaným v hlubokých, tmavých jeskyních za světla pochodní, opisovali Bibli verš po verši, kapitolu po kapitole. Boží dílo tak šlo kupředu a zjevená pravda zářila jako ryzí zlato. Oč jasněji a působivěji právě díky zkouškám a utrpení, které pro ni lidé podstupovali, to si mohli uvědomit pouze ti, kdo byli do díla přímo zapojeni. Tyto věrné pracovníky obklopovali Boží andělé.
Satan podněcoval římské kněze a preláty, aby pohřbili slovo pravdy pod nános smetí bludů, klamů a pověr. Podivuhodným způsobem však slovo pravdy zůstalo zachováno nezkažené po celou dobu temna. Slovo pravdy neneslo pečeť člověka, ale pečeť Boží. Lidé vyvíjejí neúnavné úsilí, aby zatemnili jasný a zřejmý smysl Písma, snaží se je vykládat přesně opačně, než jak bylo vyřčeno. Avšak podobně jako duha nad vzdutými hlubinami, přetrvá Boží slovo bouře, které je chtějí zničit. Podobně jako jsou bohaté žíly zlata a stříbra ukryté pod povrchem a všichni, kdo je chtějí získat, musí usilovně kopat, tak Písmo obsahuje poklady pravdy, které může odhalit pouze usilovný, pokorný a zbožný hledač. Bůh si přál, aby Bible byla učebnicí pro všechny lidi - v dětství, v mladém věku i v dospělosti, aby ji všichni studovali po celý život. Svěřil lidstvu své slovo jako zjevení sama sebe. Každá nově poznaná pravda ukazuje nově povahu jejího Původce. Bůh ustanovil, že se lidé studiem Bible mohou lépe seznámit se svým Tvůrcem a poznat jeho vůli. Bible je prostředkem komunikace mezi Bohem a člověkem.
I když valdenští považovali "bázeň před Hospodinem" za počátek moudrosti, nepřehlíželi význam styku se světem, důležitost poznání lidí i života, a proto stále rozšiřovali své vědomosti a zdokonalovali své poznání. Ze svých škol v horách vysílali některé mladé lidi do vzdělávacích ústavů ve městech ve Francii nebo v Itálii, kde získali větší možnost studovat, přemýšlet a pozorovat než v rodných Alpách. Tito mladí lidé byli vystaveni pokušení, viděli různé neřesti, setkali se se lstivými satanovými pomocníky, kteří je sváděli nejnebezpečnějšími klamy a nejrafinovanějšími bludy. V dětství však dostali takovou výchovu, že na to byli připraveni.
Ve školách, do nichž přicházeli, si nesměli udělat z nikoho důvěrníka. Oděv měli upravený tak, aby v něm mohli ukrýt svůj největší poklad - vzácné opisy Písma. Tyto rukopisy, výsledky usilovné práce trvající řadu měsíců, ba roků, nosili stále u sebe, aniž vzbudili podezření. Opatrně svěřovali části těchto opisů lidem, o kterých se domnívali, že jsou ochotni přijmout pravdu. Už na klíně svých matek byli mladí valdenští vychováváni k tomuto cíli, svůj úkol pochopili a věrně plnili. Právě ve vzdělávacích ústavech získávali stoupence pravé víry a často se stalo, že zásady pravé víry pronikly do celé školy. Přitom však stoupenci papežství nemohli ani po nejpečlivějším pátrání zjistit, odkud takzvané "zhoubné kacířství" pochází.
Kristův duch je duch misijní. Prvním přáním obráceného srdce je přivést jiné lidi ke Spasiteli. To byl postoj valdenských křesťanů. Cítili, že Bůh od nich žádá více, než jen aby uchovali čistou pravdu ve svých sborech. Cítili, že mají odpovědnost za šíření světla lidem, kteří žijí ve tmě. Mocí Božího slova se snažili zlomit jho, které na ně uvalil Řím. Valdenští kazatelé byli vychováváni k misijní práci. Od každého, kdo se chtěl stát kazatelem, se očekávalo, že nejdříve získá zkušenosti jako evangelista. Každý musel sloužit tři roky jako misionář, než se mohl ujmout práce ve sboru doma. Misijní služba vyžadovala sebezapření a oběti. Byla to vhodná příprava pro kazatelskou práci v době, kdy byl každý člověk podrobován zkouškám. Mladí lidé, kteří byli vysvěceni k duchovenské službě, neměli před sebou vyhlídky na pozemské bohatství nebo slávu. Čekal je život těžké práce a nebezpečí, a snad i úděl mučedníků. Valdenští misionáři chodili vždy ve dvojicích, tak jako Pán Ježíš vyslal své učedníky. S každým mladým mužem obvykle odcházel starší a zkušenější pracovník, vedl jej a odpovídal za jeho další rozvoj. Od mladého pracovníka se očekávalo, že se bude řídit pokyny staršího. Tito spolupracovníci nebyli stále pospolu, ale často se scházeli, společně se modlili a radili, a tak posilovali jeden druhého ve víře.
Kdyby prozradili účel svého působení, znamenalo by to jejich konec. Proto tak pečlivě tajili, oč jim vlastně jde. Každý kazatel ovládal nějaké řemeslo nebo živnost a pod záminkou časného povolání plnili tito misionáři své pravé poslání. Velmi často vystupovali jako obchodníci nebo kupci. "Prodávali hedvábí, šperky a jiné zboží, které bylo k dostání jen na vzdálených trzích, a byli proto vítaní jako obchodníci tam, kde je jako misionáře nepřijali." (Wylie, díl 1, kap. 7) Přitom však v srdci prosili Boha, aby jim dal moudrost nabízet lidem poklady vzácnější než zlato a drahé kamení. Nosili s sebou dobře ukryté opisy Bible, buď její části nebo celé Písmo a kdykoli se jim naskytla příležitost, upozorňovali své zákazníky na tyto rukopisy. Často tím vzbudili zájem o Boží slovo a rádi zanechali část Písma lidem, kteří po něm zatoužili.
Působení těchto misionářů začalo v rovinách a údolích na úpatí jejich rodných hor, brzy se však rozšířilo mnohem dál. Bosi, v hrubých prostých šatech, v jakých chodil jejich Mistr, procházeli velkými městy a pronikali až do vzdálených zemí. Všude zasévali vzácné semeno pravdy. Kudy prošli, vznikaly sbory a krev mučedníků dosvědčovala pravdu. Kristův den ukáže bohatou žeň spasených lidí, které přineslo působení těchto věrných mužů. Boží slovo si razilo tiše a nenápadně cestu v křesťanských zemích, lidé je radostně přijímali do svých domovů i srdcí.
Pro valdenské nebylo Písmo jen záznamem o tom, jak Bůh jednal s lidmi v minulosti, a zjevením toho, jakou mají nyní lidé odpovědnost a povinnost, nýbrž také sdělením, jaká nebezpečí i jakou slávu přinese budoucnost. Věřili, že konec všech věcí není daleko. Čím více s modlitbou a slzami zkoumali Bibli, tím více na ně působily její drahocenné výroky, a tím více si uvědomovali svou povinnost sdělovat druhým její zachraňující pravdy. Ze stránek Písma pochopili plán záchrany člověka a ve víře v Pána Ježíše nacházeli útěchu, naději a pokoj. Nakolik Boží světlo osvěcovalo jejich rozum a přinášelo radost do jejich srdcí, natolik toužili osvítit jeho světlem také ostatní lidi, kteří žili v temnotě bludů.
Sledovali, jak se pod vedením papeže a kněží mnozí lidé marně snaží dosáhnout odpuštění tím, že trýzní svá těla za hříchy svých duší. Tito lidé byli zaměřeni na sebe, protože jim kněží vštěpovali, že spasení dosáhnou svými dobrými skutky. Stále mysleli na svou hříšnost, báli se, že neuniknou Božímu hněvu, trápili své duše i svá těla, a přesto nenacházeli úlevu. Řím svým učením takto spoutal lidi s citlivým svědomím. Tisíce takových lidí opouštěly přátele a příbuzné a trávily život v klášterních kobkách. Častými posty a krutým bičováním, nočním bděním a mnohahodinovými modlitbami v kleče na studených, vlhkých kamenech ve svých smutných celách, dlouhými poutěmi, pokořujícími kajícími skutky a strašným mučením se tito lidé marně snažili získat pokoj. Deptáni vědomím hříchu a pronásledováni strachem z Božího hněvu, prožívali muka, dokud se vyčerpáním nezhroutili a bez jediného paprsku světla a naděje neklesli do hrobu.
Valdenští toužili přinést těmto hladovým duším chléb života, sdělit jim poselství pokoje obsažené v Božích slibech a říci jim, že Ježíš Kristus je jedinou nadějí na záchranu. Učení, že dobré skutky mohou odčinit přestoupení Božího zákona, pokládali za falešné. Spoléhání na lidské zásluhy odporuje učení o nekonečné lásce Pána Ježíše. Kristus zemřel jako oběť za člověka, protože hříšné lidstvo nemůže učinit nic proto, aby se smířilo s Bohem. Zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele jsou základem křesťanovy víry. Člověk je závislý na Kristu a jeho spojení s ním musí být tak těsné, jak těsně je spojen každý úd s tělem nebo jako je větev spojena s kmenem.
Učení církve vedlo lidi k tomu, že Boha i Ježíše Krista považovali za přísného, zachmuřeného a nepřístupného. Spasitele představovali tak, jako by neměl s hříšným člověkem soucit, a proto je třeba přímluv kněží a svatých. Lidé, jejichž mysl byla osvícena Božím slovem, chtěli představit ostatním Pána Ježíše jako soucitného a milujícího Spasitele, který s otevřenou náručí zve všechny lidi i s jejich břemeny hříchů, s jejich starostmi a obavami. Snažili se odstranit překážky, které satan navršil těmto lidem do cesty, aby nemohli poznat Boží sliby, a nešli přímo ke Kristu, aby mu nevyznávali své hříchy, a nepřijali odpuštění a pokoj.
Valdenští misionáři nadšeně odhalovali zvídavým lidem vzácné pravdy evangelia. Obezřetně rozšiřovali pečlivě opsané části Písma svatého. Jejich největší radostí bylo poskytnout naději takovému hříšníku, který si uvědomoval svou hříšnost a který dosud znal jen Boha pomsty, chystajícího se vykonat spravedlnost. S chvějícím se hlasem a se slzami v očích, často na kolenou seznamovali své bližní s Božími sliby, v nichž je jediná naděje pro hříšníka. Světlo pravdy tak pronikalo do zatemnělých myslí a odstraňovalo mraky sklíčenosti, až Ježíš Kristus - Slunce spravedlnosti - zazářilo v jejich srdcích a přineslo na svých paprscích uzdravení. Často museli některou část Písma předčítat několikrát, protože si ji posluchač přál slyšet opakovaně, jako by se chtěl ujistit, že slyšel správně. Zvlášť často si posluchači přáli znovu slyšet slova: "Krev Ježíše Krista, jeho Syna, náš očišťuje od každého hříchu." (1 J 1,7) "Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný." (J 3,14.15)
Mnozí lidé se nedali oklamat tvrzením Říma. Chápali, jak marné jsou přímluvy lidí nebo andělů za hříšníka. Když pravé světlo proniklo do jejich myslí, radostně volali: "Kristus je mým knězem, jeho krev je mou obětí, jeho oltář je mou zpovědnicí." Spolehli se plně na zásluhy Pána Ježíše a opakovali si slova: "Bez víry však není možné zalíbit se Bohu." (Žd 11,6) "Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni." (Sk 4,12)
Některým ztrápeným lidem se ujištění o lásce Spasitele zdálo příliš krásné, než aby mu mohli věřit. Přineslo jim však velkou úlevu, zalila je taková záplava světla, že si připadali jako v nebi. S důvěrou se uchopili Kristovy ruky, jejich nohy stanuly na "Skále věků". Ztratili strach ze smrti. Nyní už byli ochotní jít do vězení nebo na hranici, kdyby tím mohli oslavit jméno svého Vykupitele.
Na tajných místech valdenští misionáři přednášeli a četli Boží slovo, někdy jen jednomu člověku, jindy malé skupince lidí, kteří toužili po světle a pravdě. Mnohdy takovým způsobem trávili celé noci. Úžas a obdiv posluchačů byl často tak velký, že hlasatelé Boží milosti museli přerušit čtení, aby posluchači mohli plně pochopit zvěst o spasení. Zněla i slova jako: "Přijme Bůh opravdu mou oběť? Usměje se na mne? Odpustí mi?" Jako odpověď mohli slyšet slova Písma: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Mt 11,28)
Vírou přijali zaslíbení a radostně volali: "Už nemusím konat dlouhé poutě, nemusím chodit na svatá místa. Mohu přijít k Pánu Ježíši takový, jaký jsem, i když jsem hříšný a bídný, a Kristus neodmítne pokornou prosbu. ,Odpouštějí se ti tvé hříchy.? I mně, i mně může být odpuštěno."
Záplava čisté radosti naplňovala lidská srdce. Tito šťastní lidé oslavovali jméno Pána Ježíše chválami a díkůvzdáním. Pak se vraceli do svých domovů, aby přenášeli, jak nejlépe uměli, na jiné světlo a svou novou zkušenost - to, že našli pravou a živou "Cestu". Ze slov Písma zaznívala k srdcím lidí, kteří toužili po pravdě, podivuhodná a posvátná moc. Byl to Boží hlas, který přesvědčoval posluchače.
Hlasatel pravdy pak pokračoval ve své pouti. Jeho skromný zjev, jeho upřímnost, opravdovost a oddanost Bohu vzbuzovaly často pozornost. V mnoha případech se ho posluchači ani neptali, odkud přichází nebo kam jde. Byli tak ohromeni, nejdříve překvapením a později vděčností a radostí, že je ani nenapadlo, aby se ho na to zeptali. Když ho žádali, aby šel s nimi do jejich domovů, odpověděl, že musí navštívit ztracenou ovci. Často si pak kladli otázku: Nebyl to náhodou anděl z nebe?
V mnoha případech už posla pravdy nikdy neviděli. Vypravil se do jiných krajů nebo dožil svůj život v nějakém vězení, možná jeho kosti zbělely na místě, kde vydal svědectví o pravdě. Slova, která zanechal, však nešlo zničit, působila dál v lidských srdcích a jejich blahodárné výsledky plně poznáme až v den soudu.
Valdenští misionáři vnikali do satanova království a vzbuzovali pozornost mocností temna. Kníže zla sledoval každé úsilí o šíření pravdy a vyvolával strach a obavy svých podřízených. Představitelé římské církve poznali v působení skromných pocestných nebezpečí, které ohrožovalo jejich zájmy. Kdyby dovolili, aby světlo pravdy nerušeně zářilo, smetlo by těžké mraky bludu, které zastíraly lid. Lidé by se zaměřili jen na Boha, a to by mohlo nakonec podkopat nadvládu Říma.
Už samotná existence lidí, kteří si uchovali víru staré církve, trvale svědčila o odpadlictví Říma, a proto vyvolávala rozhořčenou nenávist a pronásledování. Řím také nemohl strpět urážku, že odmítli vzdát se Písma. Proto se rozhodl, že je zničí. Tak začalo strašné křížové tažení proti Božímu lidu, který našel domov v horách. Inkvizitoři se vydali po jejich stopách a případ nevinného Ábela, který padl vražednou Kainovou rukou, se mnohokrát opakoval.
Znovu a znovu byla pustošena jejich úrodná půda, jejich obydlí a modlitebny bořeny, takže tam, kde kdysi byla kvetoucí pole a domovy bohabojného, pracovitého lidu, zůstala jen poušť. Jako divoká šelma ještě více zdivočí, když ucítí krev, tak běsnění papeženců vzrostlo, když viděli utrpení svých obětí. Mnozí svědkové pravé víry byli pronásledováni po horách a štváni po údolích, skrývali se v hlubokých lesích a ve skalách.
Proti životu pronásledovaných nemohlo být vzneseno ani nejmenší námitky. I jejich nepřátelé o nich prohlašovali, že jsou mírumilovní, pokojní a zbožní. Jejich jediným proviněním bylo, že neuctívali Boha tak, jak si to přála mocná církev. Za to byli pokořováni, uráženi a vystaveni všem způsobům mučení, jaké si člověk nebo ďábel dokáže vymyslet.
Když se Řím jednou rozhodl, že tuto nenáviděnou sektu vyhladí, vydal papež bulu, která je označila za kacíře a vynesla nad nimi rozsudek smrti (viz Dodatek č. 15). Nebyli obviňováni z toho, že vedou zahálčivý život nebo že jsou nepoctiví či nepořádní, prohlašovalo se však o nich, že jejich zdánlivá zbožnost a svatost svádí "ovce pravého stáda". Proto papež nařídil, aby "tato zhoubná, ohavná sekta škůdců byla rozdrcena jako klubko jedovatých hadů, odmítnou-li se podřídit." (Wylie, sv. 16, kap. 1) Předpokládal tento nadutý mocipán, že se se svými slovy ještě jednou setká? Uvědomoval si, že jsou zaznamenána v nebeských knihách a že se s nimi setká při soudu? "Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří," řekl Pán Ježíš, "mně jste učinili." (Mt 25,40)
Zmíněná papežská bula vyzývala všechny členy církve, aby se připojili ke křížovému tažení proti kacířům. Aby přilákala lidi ke krutému dílu, "zprošťovala od všech církevních trestů, obecných i jmenovitých, oprošťovala všechny, kdo se přidají ke křížovému tažení, od jakýchkoli přísah, které snad učinili, dávala jim právo na majetek, kterého snad nezákonně nabyli, a slibovala odpuštění všech hříchů každému, kdo usmrtí nějakého kacíře. Bula rušila všechny smlouvy, které byly výhodné pro valdenské, nařizovala sloužícím, aby od nich odešli, zakazovala všem, aby jim poskytovali jakoukoli pomoc a dávala každému právo zmocnit se jejich majetku." (Wylie, sv. 16, kap. 1.) Tento dokument jasně odhaluje, jaký duch jej inspiroval. Je z něho slyšet řev draka, nikoli Kristův hlas.
Vůdcové římské církve nechtěli přetvořit své povahy podle měřítek Božího zákona. Vytvořili si vlastní měřítka, která jim vyhovovala, a rozhodli se donutit všechny, aby se jimi řídili - protože to Řím přikazuje. Tak vznikly hrozné tragédie. Zkažení a rouhaví kněží a papežové konali dílo, které jim uložil satan. Neznali milosrdenství. Stejný duch, který ukřižoval Krista a popravil apoštoly, stejný duch, který podnítil krvežíznivého Nerona proti věřícím v jeho době, se nyní snažil sprovodit ze světa ty, kdo byli milí Bohu.
Pronásledování, které trvalo po mnoho staletí, snášeli tito bohabojní lidé s trpělivostí a neochvějností, která oslavovala jejich Vykupitele. Navzdory křížovým tažením a přes nelidské katanství, jemuž byli vystaveni, vysílali dále své misionáře, aby šířili vzácnou pravdu. Byli pronásledováni až k smrti, jejich krev však zavlažovala zaseté semeno a přinášela plody. Tak valdenští nesli svědectví o Bohu staletí před narozením Luthera. Rozptýleni do mnoha zemí, zasévali semeno reformace, které vzklíčilo v době Viklefa, rozrostlo se do šířky a do hloubky v době Luthera a bude hlásáno až do konce světa lidmi, kteří jsou stejně ochotni trpět "pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo" (Zj 1,9).