18. Americký reformátor


William Miller, poctivý a čestný farmář, původně pochyboval o Boží autoritě Písma, upřímně však toužil poznat pravdu. Bůh jej vybral, aby hlásal druhý Kristův příchod. Podobně jako mnoho jiných reformátorů potýkal se William Miller v mládí s chudobou, a tak se naučil pracovat a snášet nedostatek. Pocházel z rodiny, jejíž členové se vyznačovali nezávislostí a svobodomyslností, vytrvalostí a horlivým vlastenectvím - tedy vlastnostmi, které se výrazně projevily i v jeho povaze. Jeho otec byl kapitánem v revoluční armádě a skromné poměry, které provázely Millerovo dětství, byly dány obětmi a strádáním oné bouřlivé doby (viz Dodatek č. 32).

Miller byl tělesně velmi zdatný a od dětství také projevoval nadprůměrnou inteligenci. Čím byl starší, tím to bylo výraznější. Měl bystrého ducha a velkou touhu po poznání. Ačkoli neměl možnost studovat na vysoké škole, díky lásce k poznání a návyku všechno pečlivě promýšlet a kriticky zkoumat se z něho stal člověk se zdravým úsudkem a velkým rozhledem. Vykazoval bezúhonný charakter a těšil se záviděníhodné pověsti. Lidé si ho všeobecně vážili pro jeho poctivost, hospodárnost a dobročinnost. Osobním úsilím a pilnou prací získal záhy dobré postavení, přitom se však dále vzdělával. Úspěšně zastával několik civilních i vojenských úřadů a zdálo se, že se před ním doširoka otevírá cesta k bohatství a slávě.

Jeho matka byla velmi zbožná, proto byl v dětství vystaven náboženskému vlivu. V raném mládí se však dostal do společnosti deistů, kteří na něj měli velký vliv, byli to totiž převážně vážení občané a muži ušlechtilých vlastností. Protože žili v křesťanském prostředí, byli křesťanstvím do určité míry ovlivněni. Bibli mohli vděčit za vynikající povahové vlastnosti, které jim získaly uznání a důvěru ostatních. Přesto však těmito vlastnostmi působili proti Božímu slovu. Miller se s takovými lidmi stýkal a postupně přijal jejich názory. Tehdy běžný výklad Bible představoval problémy, které se mu zdály nepřekonatelné. Jeho nová víra, která dala Bibli dala stranou, mu však místo ní nenabídla nic lepšího a zdaleka ho neuspokojovala. Přesto se jí držel asi dvacet let. Když dosáhl věku třiceti čtyř let, oslovil ho Duch svatý, takže si uvědomil svou hříšnost. Jeho dosavadní přesvědčení mu nepřineslo jistotu, co bude po smrti. Budoucnost se mu zdála temná a chmurná. Později o svých tehdejších pocitech napsal:

"Pomyšlení na smrt mě mrazilo; jestliže budou lidé vydávat počet ze svého života, bude znamenat záhubu pro všechny. Nebe nad mou hlavou mi připadalo jako z bronzu a země pod mýma nohama jako železo. Věčnost - co to je? A smrt - proč je? Čím více jsem o tom uvažoval, tím méně jsem tomu rozuměl. Čím více jsem na to myslel, docházel jsem ke stále zmatenějším závěrům. Pokoušel jsem se přestat o tom přemýšlet, ale nedokázal jsem své myšlenky ovládnout. Byl jsem opravdu zoufalý, ale nemohl jsem pochopit, čím to je. Nadával jsem a stěžoval si, ale nevěděl jsem na koho. Věděl jsem, že se mýlím, nevěděl jsem ale, jak nebo kde najít pravdu. Byl jsem smutný, bez naděje."

V takovém stavu žil několik měsíců. A pak, jak napsal: "Najednou jsem začal velmi intenzivně přemýšlet o povaze Spasitele. Uvědomoval jsem si, že by opravdu mohla existovat bytost tak dobrá a soucitná, která by se obětovala za naše hříchy, a tím nás zachránila před trestem za hřích. Okamžitě jsem pocítil, jak laskavá by musela taková bytost být, a představoval jsem si, jak bych se schoval do její náruče a důvěřoval jejímu milosrdenství. Napadlo mě však: Jak však lze dokázat, že taková bytost existuje? Dospěl jsem k přesvědčení, že kromě Bible nemám jediný důkaz o existenci takového Spasitele, ani o tom, co přijde v budoucnu..."

"Poznal jsem, že Bible představuje právě takového Spasitele, jakého jsem potřeboval. Nemohl jsem pochopit jak to, že obyčejná kniha obsahuje zásady tak dokonale přizpůsobené potřebám hříšného světa. Musel jsem připustit, že Písmo je zjevení od Boha. Oblíbil jsem si je a v Pánu Ježíši jsem našel přítele. Spasitel se pro mne stal nejpřednějším mezi desetitisíci. Bible, o které jsem si dříve myslel, že je nesrozumitelná a že si odporuje, se nyní stala 'světlem pro mé nohy... a osvěcuje mou stezku'. Vnitřně jsem se uklidnil a uspokojil. Poznal jsem, že Pán Bůh je pevnou Skálou uprostřed oceánu života. Bible se stala hlavním předmětem mého studia a mohu popravdě říci, že jsem ji studoval s velkým potěšením. Pochopil jsem, že jsem z ní neznal ani polovinu. Divil jsem se, proč jsem předtím neviděl její krásu a vznešenost, a žasl jsem, že jsem ji kdy mohl zavrhovat. Nacházel jsem v ní odpověď na všechno, po čem toužilo mé srdce, lék pro každou nemoc duše. Ztratil jsem chuť číst cokoli jiného a jen jsem toužil získat moudrost od Boha." (S. Bliss, Paměti Willama Millera, str. 65-67)

Miller začal veřejně vyznávat svou víru v náboženství, které dříve zavrhoval. Jeho minulí přátele však okamžitě začali přinášet důkazy, které také on dříve uváděl, aby dokázal, že Bible není inspirována Bohem. Tehdy jim nebyl schopen odpovědět. Uvažoval však: Je-li Bible zjevením od Boha, musí tvořit nedílný celek a její jednotlivé části si nesmějí navzájem odporovat. Jestliže byla dána pro poučení lidí, musí být pro lidi srozumitelná. Rozhodl se, že Písmo prozkoumá a zjistí, zda lze najít řešení pro všechny zdánlivé rozpory.

Rozhodl se, že nebude brát v úvahu tehdy všeobecně přijímané názory a nebude používat ani současné komentáře k Bibli, ale že bude porovnávat jednu část Písma s druhou pomocí odvolávek uvedených na spodním okraji stánek bible a konkordance. Ve svém studiu postupoval systematicky a metodicky, začal první knihou Mojžíšovou, četl verš po verši a nepostoupil dále, dokud mu smysl několika přečtených vět nebyl úplně jasný. Kdykoli narazil na něco nejasného, podle svého zvyku porovnal nejasné místo se všemi ostatními místy, o kterých se domníval, že řeší stejnou otázku. Připouštěl, že každé slovo v textu má význam. Když měl pocit, že studovaný text zapadá do rámce všech ostatních obdobných textů, považoval problém za vyřešený. Kdykoli tedy narazil na těžce srozumitelnou stať, našel vysvětlení v některé jiné části Písma. Protože se při zkoumání Písma opravdově modlil, aby ho Pán osvítil, objasnilo se mu všechno, co dříve považoval za nesrozumitelné. Ověřil si pravdivost slov žalmisty: "Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti." (Ž 119,130)

S velkým zájmem studoval knihy Daniel a Zjevení a používal pro jejich výklad stejnou zásadu jako při výkladu ostatních částí Bible. Ke své velké radosti zjistil, že prorockým symbolům lze možno porozumět. Poznal, že proroctví - pokud se již splnila - se naplnila do posledního písmene, a že všechny obrazy, symboly, různá přirovnání a podobně vysvětluje buď samotný oddíl nebo je vysvětlují jiné části Bible, a lze jim porozumět. Později napsal: "Tak jsem se přesvědčil, že Bible je soustava zjevených pravd, podaných tak jasně a jednoduše, že ani prostý člověk v nich nemusí zabloudit." (Bliss, str. 70) Článek po článku v řetězu pravdy se mu ukazoval jako odměna za úsilí, když krok za krokem zkoumal biblická proroctví. Andělé ovlivňovali jeho mysl a zpřístupňovali Písmo jeho chápání.

Způsob, jakým se proroctví splnila v minulosti, vzal za měřítko, jímž posuzoval splnění všech proroctví, jež se teprve mají naplnit v budoucnu. Došel k přesvědčení, že tehdy obecný názor na duchovní vládu Ježíše Krista - tisícileté království tady na zemi před koncem světa - nemá biblické opodstatnění. Nauka, že před osobním příchodem Pána Ježíše bude na zemi tisíc let spravedlnosti a pokoje, odsouvá do vzdálené budoucnosti naléhavost Božího dne. I když se lidem může líbit, odporuje učení Ježíše Krista a jeho apoštolů, kteří tvrdili, že pšenice a plevel mají růst spolu až do žní, tedy do konce světa, "se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu" a "v posledních dnech nastanou zlé časy". Království temnoty potrvá až do příchodu Pána Ježíše a bude zničeno "dechem Kristových úst a zahubeno zjevením jeho příchodu" (Mt 13,30.38-41; 2 Tm 3,13.1; 2 Te 2,8)

Prvokřesťanská církev neučila, že se celý svět obrátí a Pán Ježíš bude vládnout na této zemi. Toto učení přijala většina křesťanů až počátkem osmnáctého století. Přineslo nedobré následky, ostatně jaKO přijetí každého jiného bludu. Příchod Ježíše Krista odsouvalo do daleké budoucnosti a vedlo lidi k tomu, aby nebrali vážně znamení, která ohlašují, že se blíží. Dávalo lidem falešný pocity jistoty a bezpečí, a mnohé vedlo k tomu, že naprosto zanedbávali přípravu na setkání s Pánem.

Miller poznal, že Bible hovoří jednoznačně o osobním příchodu Ježíše Krista. Apoštol Pavel napsal: "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe." (1 Te 4,16) Spasitel řekl: "Uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou." "Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka." (Mt 24,30.27) Budou jej doprovázet všechny nebeské zástupy. "Přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním." (Mt 25,31) "On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené." (Mt 24,31)

Při jeho příchodu budou spravedliví mrtví vzkříšeni a spravedliví živí budou proměněni. Apoštol Pavel napsal: "Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost." (1 K 15,51-53) Ve svém listu Tesalonickým, když vylíčil příchod Páně, napsal: "Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve, potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tm 4,16.17)

Teprve až Ježíš Kristus přijde osobně, může jeho lid "obdržet království". Spasitel řekl: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa." Z citovaného textu vyplývá, že až Syn člověka přijde, mrtví vstanou "k nepomíjitelnosti" a živí budou proměněni. Touto velkou změnou budou připraveni "přijmout království". Apoštol Pavel napsal: "Člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném." (1 K 15,50) Člověk ve svém dnešním stavu je smrtelný, pomíjející, Boží království je ale nepomíjející, potrvá navždy. Proto člověk ve svém současném stavu nemůže vstoupit do Božího království. Až Pán Ježíš přijde, dá svému lidu nesmrtelnost a pak jej povolá, aby přijal království, jehož byl dosud jen dědicem.

Tyto a další části Bible Millerovi jasně ukázaly, že události, které podle všeobecného očekávání měly nastat před příchodem Ježíše Krista - jako je celosvětová vláda pokoje a nastolení Božího království na zemi - , nastanou až po druhém příchodu Pána Ježíše. Dále poznal, že znamení doby a poměry na světě odpovídají prorockému popisu posledních dnů. Miller musel dospět k závěru, a to jen na základě studia Písma, že doba, vyhrazená pro existenci země v jejím současném stavu, se chýlí k závěru.

"Jiný důkaz, který mě zásadně ovlivnil," napsal Miller, "byly časové údaje uvedené v Písmu... Zjistil jsem, že předpovězené události, které v minulosti nastaly, se často udály v určeném čase. Sto dvacet let do potopy (1 M 6,3), sedm dní, jež ji budou předcházet, a čtyřicet dní předpovězeného deště (1 M 7,4), čtyři sta let, které stráví Abrahámovo potomstvo v cizí zemi (1 M 15,13), tři dny, o nichž se zdálo ve snu číšníkovi a pekaři (1 M 40, 12-20), sedm faraónových let (1 M 41,28-54), čtyřicet let na poušti (4 M 14,34), tři a půl roku hladu (1 Kr 17,1; viz L 4,25), ... sedmdesát let zajetí (Jr 25,11), sedm let Nebúkadnesara (Da 4,13) a sedm týdnů, šedesát dva týdnů a jeden týden, celkem sedmdesát týdnů oddělených pro Židy (Da 9,24-27) - všechny tyto předpovězené události se splnily v udaných lhůtách." (Bliss, str. 74.75)

Když tedy při studiu bible narazil na různé časové údaje, které se podle jeho chápání vztahovaly k druhému příchodu Ježíše Krista, považoval je za "časy předem stanovené", které Bůh ukázal svým služebníkům. Mojžíš napsal: "Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům." Prostřednictvím proroka Ámosa nám Pán sdělil, že Hospodin "nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům" (5 M 29,29; Am 3, 7). Ti, kdo zkoumají Boží slovo, mohou pak s důvěrou očekávat, že nejúžasnější událost, ke které dojde v dějinách lidstva, je jasně oznámena v Písmu.

"Protože jsem byl plně přesvědčen," napsal Miller, "že veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré (2 Tm 3,16), že nikdy nevzniklo z lidské iniciativy, ale bylo napsáno z popudu Ducha svatého (2 Pt 1,21) pro naše poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději (Ř 15,4), musel jsem pokládat časové údaje obsažené v Bibli za právě tak důležitou součást Božího slova, jako kteroukoli jinou část Písma, kterou je nutno vážně zkoumat. Proto jsem cítil, že snažím-li se pochopit, co nám Bůh ve své milosti zjevil, nemám právo, abych přešel bez povšimnutí časová období udaná v proroctvích." (Bliss, str. 75)

Proroctví, které podle jeho názoru nejjasněji určovalo čas druhého příchodu Ježíše Krista, je proroctví z knihy Daniel 8,14: "Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (očištění)." Podle pravidla, které přijal, že Písmo se musí vysvětlovat jen Písmem, Miller zjistil, že den v symbolických proroctvích představuje rok (4 M 14,34; Ez 4,6). Pochopil, že období 2300 prorockých dnů neboli skutečných let sahá daleko za konec židovského období, a nemůže se tedy týkat židovské svatyně. Miller převzal všeobecně rozšířený názor, že v křesťanské době je svatyní celá země, a proto proroctví porozuměl tak, že očištění svatyně předpovězené v knize Daniel 8,14 znamená očištění země ohněm při druhém příchodu Ježíše Krista. Důsledně pak vyvodil, že kdyby mohl být přesně určen výchozí bod pro období 2300 prorockých dnů, mohla by být přesně stanovena doba druhého příchodu Pána Ježíše. Tak by se zjistila doba velkého závěru, čas, kdy současný stav 'se vší svou pýchou a mocí, okázalostí a marností, zkažeností a útlakem skončí,' kdy bude ze země odňata kletba, smrt zahubena a kdy Pán odmění své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu k Božímu jménu, a kdy zahubí ty, kdo hubili zemi." (Bliss, str. 76)

Miller pokračoval ve studiu proroctví s novou a ještě větší opravdovostí. Celé dny i noci se věnoval studiu toho, co nyní považoval za tak nesmírně důležité a zajímavé. V osmé kapitole knihy Daniel nenašel klíč k tomu, odkdy počítat 2300 prorockých dnů. Anděl Gabriel, který dostal příkaz, aby objasnil Danielovi vidění, mu k tomu poskytl jen částečné vysvětlení. Když prorok ve vidění sledoval strašné pronásledování, které zasáhne církev, opustily ho síly. Více už nedokázal snést a anděl ho na chvíli opustil. Daniel zůstal bez sebe a byl "těžce nemocen po řadu dní". Jak napsal: "Žasl jsem nad tím viděním, ale nikdo to nechápal." (Da 8,27)

Bůh pak vybídl svého posla: "Vysvětli mu to vidění." Tento příkaz musel být splněn. Proto se anděl po nějaké době vrátil k Danielovi a řekl: "Nyní jsem vyšel, abych ti posloužil k poučení," "pochop to slovo a rozuměj vidění." (Da 8,16; 9,22.23) Ve vidění popsaném v osmé kapitole zůstal nevysvětlen jeden důležitý bod týkající se uvedeného údobí 2300 dnů, proto se anděl při svém dalším vysvětlování zabýval hlavně otázkou času.

"Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu... Věz a pochop! Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až do Mesiáše vévody uplyne sedm týdnů, potom šedesát dva týdnů, když bude opět vybudováno prostranství i příkop. Ale budou to svízelné doby. Po uplynutí šedesáti a dvou týdnů bude Mesiáš zabit, ale jemu to neuškodí... Upevní svou smlouvu s mnohými v posledním týdnu, v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou." (Dan 9,24-27)

Anděl přišel k Danielovi proto, aby mu vysvětlil, čemu Daniel neporozuměl ve vidění popsaném v osmé kapitole, totiž časový údaj - "až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde k očištění svatyně". Nejdříve vybídl Daniela, aby "pochopil a porozuměl vidění," jeho další slova pak zněla: "Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu." Slovo "stanoveno" doslova znamená "odseknuto". Sedmdesát prorockých týdnů, tedy doslovných 490 let, je podle prohlášení anděla odečteno Židům. Od čeho však mají být odečteny? Protože údobí 2300 prorockých dnů je jediným časovým údajem, který uvádí osmá kapitola, musí to tedy být doba, od níž se odečítá zmíněných sedmdesát týdnů. Sedmdesát týdnů je tedy součástí 2300 dnů, a obě období musí mít společný začátek. Anděl prohlásil, že období sedmdesáti týdnů začíná vydáním příkazu k obnově Jeruzaléma. Dá-li se zjistit, kdy byl takový příkaz vydán, bude tím stanoven výchozí bod pro velké období 2300 prorockých dnů.

O příkazu k obnově Jeruzaléma se mluví v sedmé kapitole knihy Ezdráše (Ezd 7,12-26). Nejúplnější takový příkaz vydal perský král Artaxerxes v roce 457 př. Kr. Kniha Ezdráš 6,14 ovšem uvádí, že Židé stavěli Boží dům v Jeruzalémě "podle rozkazu Kýra, Dareia a Artaxerxa, králů perských." Tito tři králové vydali, potvrdili nebo doplnili příkaz, až splňoval požadavky proroctví, aby se podle něho mohl počítat začátek období 2300 let. přijmeme-li rok 457 př. Kr. - tedy rok, kdy byl příkaz rozšířen také na stavbu celého města - jako rok vydání příkazu, zjistíme, že každý údaj proroctví, který se měl stát v sedmdesáti týdnech, se přesně vyplnil.

"Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až do Mesiáše vévody uplyne sedm týdnů, potom šedesát dva týdnů" - celkem tedy šedesát devět týdnů neboli 483 let. Artaxerxův výnos vstoupil v platnost na podzim roku 457 př. Kr. Počítáme-li od toho roku 483 let dostaneme se k podzimu roku 27 po Kr. (viz Dodatek č. 33). V tom roce se proroctví splnilo. Slovo "Mesiáš" znamená "Pomazaný". Na podzim roku 27 po Kr. byl Kristus pokřtěn Janem Křtitelem a byl "pomazán" Duchem svatým. Apoštol Petr dosvědčuje, že "Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí" (Sk 10,38). A Spasitel sám prohlásil: "Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst." (L 4,18) Po svém křtu Pán Ježíš odešel do Galileje "a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas." (Mk 1,14.15)

"Upevní svou smlouvu s mnohými v posledním týdnu." (Da 9, 27) "Poslední týden", o kterém se tu hovoří, je posledním ze sedmdesáti týdnů. Je to posledních sedm let z období určeného Židům. V této době, která trvala od roku 27 do roku 34 po Kr., hlásal Pán Ježíš evangelium zvláště Židům, nejprve osobně a později prostřednictvím svých učedníků. Když se apoštolové vydali na cestu s radostnou zvěstí o království, dostali od Spasitele rozkaz: "Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." (Mt 10,5.6)
"V polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou." (Da 9,27) V roce 31 po Kr., tři a půl roku po svém křtu, byl náš Pán ukřižován. Velkou obětí na Golgotě skončil obětní systém, který po čtyři tisíce let ukazoval na Božího Beránka. Symbol došel naplnění, které představoval, a všechny zápalné a suché oběti podle obřadního systému mohly být zrušeny.

Sedmdesát týdnů neboli 490 let, určených zvláště Židům, skončilo, jak jsme poznali, v roce 34 po Kr. Tehdy zpečetil židovský národ rozhodnutím velerady své odmítnutí evangelia tím, že umučil Štěpána a začal pronásledovat Kristovy následníky. Poselství o záchraně se pak přestalo omezovat na vyvolený národ a začalo se šířit do celého světu. Pronásledování donutilo učedníky uprchnout z Jeruzaléma, a "začali kázat evangelium všude, kam přišli". "Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista." Petr vedený Duchem zvěstoval evangelium bohabojnému Kornéliovi, římskému setníkovi v Cezareji, a horlivý Pavel, který přijal víru v Ježíše Krista, dostal příkaz, aby nesl radostnou zvěst "daleko k pohanům" (Sk 8,4.5; 22,21).

Tím se beze zbytku vyplnily všechny údaje proroctví a začátek období sedmdesáti týdnů je možno s naprostou jistotou stanovit na rok 457 př. Kr. a jeho konec na rok 34 po Kr. Známe-li výchozí bod, je velmi snadné vypočítat, kdy období 2300 prorockých dnů skončí. Odečteme-li sedmdesát týdnů, tj. 490 dní od 2300 dní, zbývá 1810 dní. Od roku 34 po Kr. uplyne 1810 let v roce 1844. Po vypršení této velké prorocké lhůty podle výroku anděla "dojde svatyně svého očištění". Tak Miller přesně určil dobu očištění svatyně, o níž se tehdy téměř všeobecně věřilo, že nastane při druhém příchodu Ježíše Krista.

Miller a jeho přátelé se nejdříve domnívali, že období 2300 dnů skončí na jaře roku 1844. Proroctví však odkazovalo na podzim toho roku. Toto nepochopení přineslo zklamání a rozčarování lidem, kteří stanovili dřívější datum příchodu Pána Ježíše. Ani v nejmenším však nezpochybnilo, že období 2300 dní skončí v roce 1844 a že tehdy dojde k velké události znázorněné očištěním svatyně.

Když Miller začal studovat Písmo, aby dokázal, že je Božím zjevením, ani v nejmenším nepředpokládal, že dojde k takovému závěru. Sám dokázal jen stěží věřit výsledkům svého studia. Biblické důkazy však byly příliš jednoznačné a přesvědčující, než aby je mohl odložit. Dva roky věnoval studiu Bible, až v roce 1818 došel k pevnému přesvědčení, že přibližně za dvacet pět let Kristus přijde, aby vykoupil svůj lid. Miller o tom napsal: "Nemohu ani vypovědět, jaká radost naplnila moje srdce, když jsem pomyslel na tu skvělou naději, a jak opravdově jsem zatoužil, abych mohl prožívat radost vykoupených. Bible se pro mne stala novou knihou. Představovala hody pro můj rozum. Všechno, co v jejím učení bylo pro mne nejasné, tajemné nebo neznámé, se v mé mysli rozplynulo před jasným světlem, které nyní zazářilo z jejích svatých stránek. Pravda mi připadala jasná a slavná. Všechny rozpory a nesrovnalosti, které jsem dříve v Božím slově nacházel, nyní zmizely a přestože jsem ještě nebyl spokojen s tím, jak jsem chápal řadu míst, vyzařovalo nyní z Bible pro mne tolik světla a osvěcovalo mou dosud zatemněnou mysl, že jsem při studiu Písma prožíval uspokojení, o jakém bych nikdy před tím nepředpokládal, že může plynout ze studia Bible." (Bliss, str. 76.77)

"Byl jsem opravdově přesvědčen, že nejzávažnější událost předpovězená v Písmu se brzy splní, a silně jsem pocítil odpovědnost vůči světu, že o tom musím říci ostatním." (Bliss, str. 81) Nemohl se zbavit pocitu odpovědnosti, že musí předat dalším lidem světlo, které přijal. Očekával, že narazí na odpor nevěřících lidí, očekával však také, že všichni křesťané se budou radovat z naděje, že se brzy setkají se Spasitelem, kterého, jak tvrdili, milují. Obával se jen toho, že díky velké radosti z naděje na slavné vysvobození, které přijde tak brzy, mnozí lidé přijmou toto učení, aniž budou dostatečně studovat Písmo, aby se o pravdě přesvědčili. Váhal, zda má o svém objevu hovořit, kdyby se snad dopustil omylu, aby nepřivedl jiné lidi k pádu. Proto znovu prověřil všechny důvody, z nichž vyvodil své závěry, a pečlivě zvažoval všechny námitky, které ho napadly. Dospěl k závěru, že všechny námitky ve světle Božího slova mizí jako mlha před slunečními paprsky. Po pěti letech dalšího studia dospěl ke skálopevnému přesvědčení o správnosti svého stanoviska.

Pak na něj znovu s novou silou dolehl pocit odpovědnosti oznámit druhým, co bylo podle jeho přesvědčení jasným učením Písma. Jak napsal: "Když jsem pracoval, znělo mi stále v uších: 'Jdi a pověz světu, jaké mu hrozí nebezpečí.' Stále se mi vracel výrok: 'Řeknu-li o svévolníkovi: Svévolníku, zemřeš, a ty bys nepromluvil a nevaroval ho před jeho cestou, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat před jeho cestou, aby se od ní odvrátil, ale on se od své cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil.' (Ez 33,8.9) Měl jsem pocit, že kdyby bezbožní lidé byli účinně varováni, činili by mnozí pokání, a že kdyby nebyli upozorněni, budu volán k odpovědnosti." (Bliss, str. 92)

Začal své názory šířit soukromě, kdykoli se k tomu naskytla vhodná příležitost, a modlil se, aby některý kazatel uznal jejich přesvědčivost a začal je hlásat. Nemohl se však zbavit přesvědčení, že je osobně povinen varovat ostatní. Stále mu v mysli zněla slova: "Jdi a pověz světu... Za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe." Čekal devět let, ale svědomí ho tak tížilo, že v roce 1831 poprvé veřejně vysvětloval a zdůvodňoval své přesvědčení.

Podobně jako byl prorok Elizeus povolán, aby opustil své voly na poli a přijal plášť, který jej zasvěcoval k prorockému úřadu, tak byl William Miller povolán, aby opustil svůj pluh a ukazoval lidem tajemství Božího království. S obavami přistoupil k úkolu vést posluchače krok za krokem prorockými údobími až k druhému příchodu Ježíše Krista. Pokusil se o to, a když viděl, jak velký zájem vzbuzují jeho slova, rostla jeho síla a odvaha.

Jen na naléhání svých spoluvěřících, v jejichž slovech rozpoznal Boží volání, se Miller nechal přimět, aby vyložil své názory veřejně. Bylo mu tehdy padesát let, nebyl zvyklý mluvit a vystupovat na veřejnosti. Tížil ho pocit, že se nehodí pro dílo, které je třeba vykonat. Od samého počátku však Bůh žehnal jeho působení;vedlo lidi mimořádným způsobem k záchraně. Jeho první vystoupení vyvolalo náboženské probuzení, při němž se obrátili s výjimkou dvou osob všichni členové třinácti rodin. Okamžitě dostal pozvání, aby promluvil na jiných místech a téměř všude přispěla jeho vystoupení k rozvoji a oživení Božího díla. Hříšní lidé se obraceli, křesťané se probouzeli k většímu posvěcení, deisté a bezvěrci přijímali Písmo a křesťanské náboženství. Lidé, mezi nimiž působil, potvrzovali: "Získal mnohé, na něž jiní nezapůsobili." (Bliss, str. 138) Ve svých kázáních se snažil vést lidi k velkým pravdám křesťanství a zastavit růst bezbožnosti a poživačnosti oné doby.

Téměř v každém městě byly desítky, v některých i stovky lidí, které přivedl k obrácení. Na mnoha místech se mu otevíraly protestantské kostely skoro všech vyznání, aby v nich kázal, a pozvání přicházela obvykle od kazatelů několika sborů najednou. Přijal zásadu, že bude mluvit jen tam, kam ho pozvou. Brzy však zjistil, že nemůže vyhovět ani polovině pozvání. Mnozí lidé, kteří nepřijali jeho výpočet přesného data druhého příchodu, dospěli k přesvědčení, že Kristův příchod se blíží a je třeba se na něj připravit. V některých velkých městech zanechalo jeho působení velký vliv. Obchodníci s lihovinami přestávali prodávat alkohol a proměňovali výčepy na shromažďovací místnosti a rušili hazardní herny, bezvěrci, deisté, univerzalisté, dokonce i lidé bez jakýchkoli zásad, z nichž někteří nenavštívili celá léta žádný kostel, měnili svůj způsob života. Některé církve konaly modlitební shromáždění v různých čtvrtích téměř každou hodinu, pracující lidé se shromažďovali v poledne, aby se modlili a oslavovali Boha. Nedošlo k nějakému mimořádnému vzrušení, ale v myslích lidí panovala téměř všeobecně vážnost a slavnostnost. Millerovo působení - podobně jako činnost dřívějších reformátorů - se snažilo přesvědčit lidi, vyburcovat jejich svědomí, nikoli vzbuzovat nějaké citové vzrušení.

V roce 1833 dostal Miller povolení kázat od baptistické církve, jejímž byl členem. Mnoho kazatelů tohoto vyznání schvalovalo jeho činnost, s jejich souhlasem pokračoval Miller ve svém působení. Bez ustání cestoval a kázal, i když jeho osobní práce se zaměřovala především na Novou Anglii a státy Středozápadu. Po několik let hradil všechny náklady sám a ani později nepřijal nikdy tolik, aby to plně pokrylo náklady spojené s cestou na místo, kam byl pozván. Veřejná činnost tedy silně zatěžovala jeho rozpočet, takže v tomto období života jeho majetek postupně mizel. Měl početnou rodinu, a jen díky tomu, že všichni byli skromní a pracovití, stačila jeho farma uživit jeho i ostatní členy rodiny.

Roku 1833, tedy dva roky poté, co začal veřejně předkládat důkazy o brzkém příchodu Ježíše Krista, objevilo se poslední ze znamení, které mělo podle slov Spasitele ohlásit druhý příchod. Pán Ježíš řekl: "Hvězdy budou padat z nebe." (Mt 24,29) A Jan v knize Zjevení napsal, když ve vidění sledoval výjevy, které budou ohlašovat Boží den: "Nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody." (Zj 6,13) Toto proroctví se překvapujícím a jasným způsobem splnilo 13. listopadu 1833, kdy došlo k velkému meteorickému dešti. Bylo to největší a nejpodivuhodnější "padání hvězd", jaké kdy dějiny zaznamenaly: "Celá obloha nad územím Spojených států byla řadu hodin v pohybu. Od chvíle, kdy tuto zemi osídlili první lidé, neukázal se na obloze podobný úkaz, který by jedni sledovali s tak velkým obdivem a druzí s takovou hrůzou a zděšením." "Velkolepost úkazu a jeho děsivá krása se zapsaly mnohým do paměti a nikdy z ní nevymizí... Nikdy nepadal déšť hustěji jako tehdy meteority. Na východě, západě, na severu i jihu - všude mohli lidé pozorovat stejný úkaz. Zdálo se, že se pohybuje celé nebe... Úkaz, jak jej popsal ve svém Deníku profesor Silliman, pozorovali obyvatelé na celém území Spojených států... Od dvou hodin v noci až do rozednění se na celé obloze, která byla úplně jasná a bezmračná, odehrával skvělý úkaz, nepřetržitá hra oslnivě zářících světel." (R. M. Devens, Americký pokrok neboli Velké události největšího století, kap. 28, odst. 1-5)
"Lidský jazyk nedokáže vylíčit nádheru této velkolepé podívané... Kdo ji neviděl, nedokáže si vytvořit ani přibližnou představu o té nádheře. Vypadalo to, jako by se celé hvězdné nebe soustřeďovalo v jednom místě u středu oblohy a současně odtud rychlostí světla vystřelovalo na všechny strany. Tisíce záblesků stíhaly v rychlém sledu další tisíce, a přesto jim nebylo konce, jako by byly pro tuto příležitost stvořeny." (F. Reed v listu Christian Advocate and Journal, z 13. prosince 1833) "Není možné si představit přesnější zobrazení symbolu fíkového stromu, který shazuje své plody, když jím zatřese silný vítr." (Portlandský list Evening Advertiser z 26. listopadu 1833)

Newyorské noviny Journal of Commerce z 14. listopadu 1833 otiskly obsáhlý článek o tomto podivuhodném úkazu. Uvádí se v něm: "Myslím, že žádný filozof nebo učenec dosud nepopsal a nezaznamenal událost, jaká se stala včera ráno. Přesně ji předpověděl prorok před osmnácti sty lety. Kdybychom snad nechtěli pochopit, že padání hvězd je opravdu padáním hvězd..., pak včerejší úkaz doslovně odpovídá významu jeho slov."

Tak se ukázalo poslední ze znamení příchodu Pána, o nichž Ježíš Kristus řekl svým učedníkům: "Až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi." (Mt 24,33) Po těchto znameních uviděl apoštol Jan ve vidění další velkou událost - nebe se rozestoupilo jako rozvinutá kniha, nastalo silné zemětřesení, každá hora a každý ostrov se pohnul ze svého místa a bezbožní se v hrůze pokoušeli prchnout a skrýt před Synem člověka (Zj 6,12-17).

Mnozí lidé, kteří padání hvězd viděli na vlastní oči, je považovali za předzvěst přicházejícího soudu, "strašný symbol, nezvratný náznak, milostivé znamení onoho velkého a hrozného dne" (Portlandský list Evening Advertiser z 26. listopadu 1833). Tak se lidé začali zajímat o splnění proroctví a mnozí začali brát vážně upozornění na blízký druhý příchod Ježíše Krista.
V roce 1840 vzbudilo zájem široké veřejnosti další podivuhodné naplnění proroctví. O dva roky dříve uveřejnil Josiah Litch, jeden z hlavních kazatelů, kteří hlásali druhý příchod Ježíše Krista, výklad deváté kapitoly knihy Zjevení a předpověděl v něm pád osmanské říše. Podle jeho výpočtů měla být tato mocnost poražena "v roce 1840, někdy v měsíci srpnu". Jen několik dnů před uvedeným datem napsal: "Vycházíme-li z toho, že první údobí 150 let skončilo přesně tehdy, když nastoupil na trůn se souhlasem Turků Konstantin XI., a období 391 let a 15 dnů začalo po skončení prvního údobí, pak prorocké období skončí 11. srpna 1840, kdy se rozpadne osmanská říše, která má hlavní město v Konstantinopoli. A to se také, jak věřím, stane." (Josiah Litch v časopisu Signs of the Times z 1. srpna 1840)

Přesně v určené době přijalo Turecko prostřednictvím svých vyslanců ochranu spojeneckých velmocí Evropy, a tím se podrobilo křesťanským národům. Tato událost přesně naplnila předpověď (viz Dodatek č. 34). Když se tato zpráva rozšířila v Americe, mnoho lidí to přesvědčilo, že zásady vypracované Millerem a jeho společníky pro výklad biblických proroctví jsou správné a přesné. Adventní hnutí dostalo nový impulz. K Millerovi se přidali vzdělaní a vlivní lidé, kteří hlásali a zveřejňovali jeho názory. Od roku 1840 do roku 1844 se toto hnutí rychle šířilo.
William Miller projevoval velkou sílu ducha, vycvičenou myšlením a studiem. Přidal k ní nebeskou moudrost, protože se spojil se zdrojem moudrosti. Byl to muž ryzí povahy, budil úctu a vážnost všude, kde si cenili poctivosti a mravní bezúhonnosti. Spojoval opravdovou laskavost srdce s křesťanskou pokorou a sebeovládáním. Byl pozorný a vlídný ke všem, vždy ochotný vyslechnout názory druhých a zvážit jejich argumenty. Bez předpojatosti a rozčilování posuzoval všechny názory a každé učení Božím slovem. Jeho zdravý úsudek a dokonalá znalost Písem mu umožňovaly odmítnout bludy a odhalit klam.

Přesto i jeho působení naráželo na rozhořčený odpor. Podobně jako v případě dřívějších reformátorů, nesetkaly se pravdy, které hlásal, s příznivým ohlasem u populárních náboženských učitelů. Protože nemohli doložit své názory Písmem, uchylovali se k výrokům lidí a k tradicím otců. Hlasatelé adventní pravdy přijímali pouze důkazy z Božího slova. "Jedině Písmo" - znělo jejich heslo. Odpůrci nahrazovali nedostatek důkazů z Písma zesměšňováním a pošklebky. Věnovali svůj čas, prostředky i důvtip, jen aby škodili lidem, kteří se provinili pouze tím, že radostně očekávali návrat svého Pána, snažili se žít čistým životem a vybízet druhé, aby se připravili na Kristův druhý příchod.

Nepřátelé vynakládali velké úsilí, aby lidi odvedli od myšlenek na druhý příchod Pána Ježíše. Tvrdili, že studovat proroctví, která se vztahují k příchodu Ježíše Krista a konci světa, je hřích a něco, zač by se lidé měli stydět. Tím podkopávali víru v Boží slovo. Tak duchovní různých církví způsobili, že se lidé odvraceli od víry, a mnozí z nich se oddali hříchu a vydali se na cestu špatnosti. Tyto důsledky pak jejich původci svalovali na adventisty.

I když Millerova kázání přitahovala zástupy inteligentních a pozorných posluchačů, objevovalo se Millerovo jméno jen výjimečně na stránkách náboženského tisku, a jen jako předmět posměchu a odsuzování. Lehkomyslní a bezbožní lidé, kterým názory představitelů církví dodávaly odvahy, zesměšňovali jej i jeho působení hanlivými přívlastky, nemravnými a rouhavými vtipy. Šedovlasého muže, který opustil pohodlí domova a cestoval na vlastní náklady od města k městu, od vesnice k vesnici, který bez odpočinku pracoval, aby svět upozornil na blížící se soud, posměšně nazývali bláznem, lhářem a vypočítavým podvodníkem.

Zesměšňování, lži a nadávky používané proti Millerovi vyvolaly rozhořčený odpor, a to i světského tisku. "Chovat se k předmětu tak neobyčejné vznešenosti, který má tak strašné následky," lehkomyslně a sprostě, psalo se v tisku, "znamená nejen se vysmívat citům lidí, kteří o něm káží a zastávají jej," ale "tropit si žerty ze dne soudu, vysmívat se samému Bohu a zlehčovat závažnost Božího soudu," (Bliss, str. 183)

Původce všeho zla se snažil nejen mařit vliv adventního poselství, ale také zničit hlasatele poselství. Když Miller přednášel svým posluchačům pravdy Písma, káral jejich hříchy a rušil jejich sebeuspokojení, vzbudila jeho přísná a otevřená slova jejich nepřátelství. Odpor, který projevovali k jeho poselství členové církví, povzbuzoval spodinu společnosti, aby si troufala ještě více. Jeho nepřátelé se rozhodli, že ho zabijí, až bude odcházet ze shromáždění. Andělé však stáli na stráži a jeden z nich v podobě muže vzal Božího služebníka za ruku a vyvedl ho z rozzuřeného davu do bezpečí. Své dílo ještě nedokončil, a tak satan a jeho pomahači zažili jen zklamání, když se jim nepodařilo provést, co měli v úmyslu.

Navzdory všemu odporu zájem o adventní hnutí stále rostl. Počet přívrženců vzrostl z desítek a stovek na mnoho tisíc. Různé církve zaznamenaly velký přírůstek členstva. Po krátké době se však začal projevovat odpor i proti těm nově obráceným a církve začaly proti členům, kteří přijali Millerovy názory, zavádět kázeňská opatření. Miller na to reagoval písemným provoláním ke křesťanům všech vyznání. Požadoval v něm, aby mu dokázali z Písma, v čem se mýlí.

Miller napsal: "Cožpak věříme něčemu, co nepřikazuje Písmo, které vy sami prohlašujete za jediné pravidlo víry a života? Co jsme provedli, že se na nás sypou zlomyslná odsouzení z kazatelen i ze stránek novin a jsme vylučováni z vašich církví a společenství?" "Nemáme-li pravdu, ukažte nám, prosím, v čem se mýlíme. Dokažte nám z Božího slova, že zastáváme bludy. Zakusili jsme dost posměchu, nemůže nás však přesvědčit, že se mýlíme. Jedině Boží slovo může změnit naše názory. Dospěli jsme k svým závěrům po zralé úvaze a modlitbách, když jsme našli důkazy v Písmu." (Bliss, str. 250.252)

Varování, která Bůh posílá světu prostřednictvím svých služebníků, jsou někdy přijímána se stejnou nedůvěrou. Když zkaženost lidí před potopou přiměla Boha, aby seslal na zemi potopu, oznámil nejprve lidem svůj záměr, aby jim poskytl příležitost odvrátit se od zla. Po sto dvacet let slýchali varování, aby činili pokání, jinak že se projeví Boží trest a oni zahynou. Poselství však považovali za nesmyslnou báchorku, nevěřili mu. Utvrzeni ve své bezbožnosti, posmívali se Božímu poslu, tropili si posměch z jeho proseb a dokonce ho obvinili z nafoukanosti. Jak se může jeden člověk stavět proti všem velikánům světa? Kdyby poselství Noeho bylo pravdivé, proč je nepřijal celý svět, proč mu neuvěřil? Tvrzení jednoho člověka proti moudrosti tisíců! Proto varování nepřijali a nehledali úkryt v arše.

Odpůrci ukazovali na přírodu - na neměnné střídání ročních období, na modrou oblohu, ze které ještě nikdy nepršelo, na zelená pole, osvěžovaná noční rosou - a volali: "Nemluví snad v podobenstvích?" A s opovržením prohlašovali, že hlasatel pravdy je naprostý pomatenec a ještě více se oddávali svým radovánkám, nevzdávali se svých zlých činů. Jejich nevěra nezabránila tomu, aby se předpověděná událost nestala. Bůh dlouho snášel jejich bezbožnost a dal jim mnoho příležitostí k pokání. Ve stanovený čas však lidi, kteří odmítli jeho milost, postihl trest.

Ježíš Kristus prohlásil, že podobně lidé nebudou věřit v jeho druhý příchod. Jako současníci Noeho "nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka" (Mt 24,39). Až se lidé, kteří se považují za Boží lid, začnou směšovat se světem, žít tak jak žije svět a účastnit se zapovězených zábav, až se rozmařilost světa stane rozmařilostí církve, až budou znít svatební zvony a všichni se budou radovat, že je čeká na zemi mnoho let blahobytu - tehdy, náhle - jako blesk z nebe - přijde konec jejich slibných vidin a klamných nadějí.

Tak jako Bůh poslal svého služebníka, aby upozornil svět na přicházející potopu, tak také poslal vyvolené posly, aby ohlásili, že se již blíží poslední soud. A jako se Noemovi současníci posmívali předpovědím hlasatele pravdy, tak se v Millerově době vysmívali mnozí lidé - a to i členové křesťanských církví - varovným slovům.

Proč se učení i hlásání o druhém příchodu Ježíše Krista církvím nelíbilo? Zatímco pro bezbožné lidi znamená druhý příchod Ježíše Krista hrozbu a záhubu, pro věřící je radostí a nadějí. Tato velká pravda povzbuzovala Boží věrné následovníky ve všech dobách. Proč se tedy stala - podobně jako sám Ježíš Kristus - "kamenem úrazu" a "skálou pohoršení" pro Boží lid? Náš Pán slíbil svým učedníkům: "Odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě." (J 14,3) Laskavý a soucitný Spasitel předvídal, jak budou jeho následovníci osamělí a zarmoucení, proto přikázal andělům, aby je potěšili ujištěním, že se vrátí tak, jak odešel do nebe. Když učedníci pozorně hleděli vzhůru, aby zachytili poslední pohled na Pána, kterého milovali, slyšeli tato slova: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Sk 1,11) Poselství andělů v nich vzbudilo novou naději. Učedníci "se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha" (L 24,52.53). Neradovali se proto, že Pán Ježíš od nich odešel, a tedy zůstali sami, aby bojovali se zkouškami a pokušeními světa, ale proto, že je andělé ujistili, že se Pán Ježíš opět vrátí.

Zvěst o návratu Ježíše Krista by měla být i dnes, podobně jako v Betlémě, když ji andělé oznámili pastýřům - dobrou zprávou, která přináší velkou radost. Lidé, kteří opravdu milují svého Spasitele, musí s radostí uvítat zprávu vycházející z Božího slova, že Pán, k němuž se upínají jejich naděje na věčný život - znovu přichází, ne proto, aby snášel urážky, posměch a opovržení - jak tomu bylo při jeho prvním příchodu - ale v moci a slávě, aby vysvobodil svůj lid. Pouze lidé, kteří nemají rádi Spasitele, si přejí, aby se nevrátil. Neexistuje jasnější důkaz, že se církve odklonily od Boha, než podráždění a odpor, který v nich vyvolává toto Bohem seslané poselství.

Věřící, kteří přijali učení o brzkém příchodu Ježíše Krista, si uvědomili nutnost pokání a pokory před Bohem. Mnozí dlouho váhali mezi Kristem a světem, nyní však cítili, že nastal čas, aby se rozhodli. "Věčnost se pro ně stala nezvyklou skutečností. Nebe se přiblížilo, začali cítit svou vinu před Bohem." (Bliss, str. 146) Křesťané se probouzeli k novému duchovnímu životu. Uvědomovali si, že zbývá málo času a že to, co mají vykonat pro své bližní, musí vykonat rychle. Svět ustupoval do pozadí, zdálo se jim, že se před nimi otevírá věčnost. Cítili, že život se vším, co patří k jeho trvalému blahu nebo záhubě, zastiňuje všechno časné. Spočinul na nich Boží Duch a dodal sílu jejich vážným výzvám, když se obraceli na své bratry i hříšníky, aby se připravili na Boží den. Svědectví beze slov, které dávali svým každodenním životem, představovalo trvalou výčitku neposvěceným členům církví, kteří ustrnuli na formalitách. Ti si nepřáli, aby je někdo rušil z jejich radovánek, honby za penězi a úsilí po světských poctách. Odtud pramenilo nepřátelství a odpor proti víře v příchod Ježíše Krista i proti těm, kdo ho hlásali.

Když odpůrci poznali, že důkazy z proroctví nelze vyvrátit, pokoušeli se odrazovat lidi od dalšího studia tvrzením, že proroctví jsou zapečetěna. Tím se protestanté vydali cestou římských katolíků. Zatímco papežství Bibli lidem zakazovalo (viz Dodatek č. 35), protestantské církve tvrdily, že důležitým částem Božího slova - a to částem, které odhalují pravdy zvlášť důležité pro dnešní dobu - nelze rozumět.

Kazatelé i členové církví prohlašovali, že proroctví z knihy Daniel a Zjevení jsou nesrozumitelná tajemství. Pán Ježíš však upozorňoval své následovníky na výroky z knihy proroka Daniela, které se uskuteční v určené době. Řekl: "Kdo čteš, rozuměj!" (Mt 24,15) Tvrzení, že kniha Zjevení je tajemstvím, kterému nelze rozumět, odporuje samotnému názvu této knihy. Kniha Zjevení začíná slovy: "Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát... Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko." (Zj 1,1-3)

Prorok napsal: "Blaze tomu, kdo předčítá." Někteří lidé tedy nebudou chtít číst, pro ně požehnání neplatí. "Blaze těm, kdo slyší" - jiní lidé odmítají poslouchat cokoli, co se týká proroctví, pro ně požehnání také neplatí. "A zachovávají, co je tu napsáno" - mnozí lidé odmítají dbát na upozornění a pokyny obsažené v knize Zjevení. Žádný z nich nemůže počítat se slíbeným požehnáním. Všichni lidé, kteří zesměšňují proroctví a zlehčují vážně míněné prorocké symboly, všichni, kdo odmítají změnit svůj život a připravit se na příchod Božího Syna, zůstanou bez požehnání.

Jak mohou přes toto svědectví Písma tvrdit, že kniha Zjevení je tajemství, které člověk nemůže pochopit? Kniha Zjevení je odhalené tajemství, otevřená kniha. Její studium vede mysl k proroctví Daniela a obě tyto prorocké knihy poskytují nejdůležitější Boží pokyny ohledně událostí, ke kterým dojde v závěru dějin tohoto světa.

Pán Janovi ve vidění ukázal pozoruhodné a zajímavé události z dějin církve. Jan viděl stav Božího lidu, hrozící nebezpečí, zápasy i jeho konečné vysvobození lidu. Zaznamenal závěrečná poselství, která povedou k dozrání žně světa buď do snopů pro nebeskou sýpku, nebo do otepí pro oheň zkázy. Jan viděl nesmírně důležité skutečnosti - zvláště pro církev posledních dnů - aby lidé, kteří se odvrátí od bludu k pravdě, mohli vědět o nebezpečích a bojích, jež je čekají. Nikdo nemusí žít v nejistotě, co přijde na tento svět.

Proč tedy lidé tak málo vědí o tak důležité části Písma svatého? Proč se projevuje tak všeobecná nechuť studovat její poselství? Je to výsledek záměrného úsilí knížete temnoty zatajovat před lidmi to, co odhaluje jeho podvody a klamy. Proto Ježíš Kristus, který Janovi zjevil budoucnost - protože předvídal odpor proti studiu knihy Zjevení - , slíbil požehnání všem, kdo budou číst, poslouchat a zachovávat slova tohoto proroctví.

Předmluva vydavatelů