Jedním z nejskvìlejších svìdectví, která kdy zaznìla ve prospìch reformace, byl protest nìmeckých køesanských knížat na snìmu ve Špýru roku 1529. Odvaha, víra a pevnost tìchto Božích mužù vydobyly pro následující staletí svobodu myšlení a svìdomí. Jejich protest dal reformaèní církvi název protestantská. Základní myšlenky jejich protestu tvoøí „nejvlastnìjší podstatu protestantizmu . (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)
Pro reformaci nastalo chmurné, hrozivé období. Pøes wormský edikt, který postavil Luthera mimo zákon a zakazoval šíøit jeho uèení nebo mu vìøit, vládla v nìmecké øíši dosud náboženská snášenlivost. Boží prozøetelnost zadržovala síly, které se stavìly proti pravdì. Karel V. chtìl reformaci rozdrtit, ale pokaždé, když se rozpøáhl, aby udeøil, byl nucen úder zadržet. Znovu a znovu se již zdálo, že nevyhnutelnì pøichází konec pro všechny, kdo se opovážili postavit se proti Øímu, ale v rozhodný okamžik se na východní hranici objevila turecká vojska, podruhé vyhlásil nìmeckému císaøi válku francouzský král nebo dokonce sám papež, žárlivý na jeho rostoucí vliv. Zatímco zuøily šarvátky a rozbroje mezi národy, mohla reformace sílit a šíøit se.
Nakonec však katoliètí panovníci urovnali své spory, aby mohli proti reformátorùm zakroèit spoleènì. Snìm ve Špýru, konaný v roce 1526 poskytl každému státu plnou svobodu ve vìcech náboženských až do svolání všeobecného koncilu. Jakmile však pominula nebezpeèí, která vedla k tomuto ústupku, svolal císaø v roce 1529 do Špýru druhý snìm, který mìl kacíøství vyhladit. Na nìm mìla být knížata pokud možno pokojným zpùsobem pøivedena k tomu, aby se postavila proti reformaci. Kdyby se to nepodaøilo, byl Karel pøipraven sáhnout po meèi.
Zastánci papeže jásali. Pøišli do Špýru ve velkém poètu a veøejnì projevovali své nepøátelství vùèi reformátorùm a všem, kdo stáli na jejich stranì. Melanchton o tom øekl: „Jsme vyvrheli a smetí svìta. Kristus však shlédne na svùj ubohý lid a zachrání ho. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Evangelická knížata, která se snìmu úèastnila, nesmìla nechat kázat evangelium ani ve svých domovech. Obyvatelé Špýru však toužili po Božím slovì a pøes zákaz se v tisících shromažïovali k bohoslužbám, které se konaly v kapli saského kurfiøta.
To uspíšilo pøíchod rozhodné chvíle. Císaø poslal snìmu poselství, v nìmž ho žádal, aby zrušil usnesení zaruèující svobodu svìdomí, protože toto usnesení pøineslo velké nepoøádky. Tento svévolný poèin císaøe pobouøil evangelíky a vzbudil v nich obavy. Jeden z nich øekl: „Kristus znovu upadl do rukou Kaifáše a Piláta. Obhájci papežství se rozzuøili. Jeden fanatický katolík prohlásil: „Turci jsou lepší než luteráni, protože Turci dodržují postní dny, kdežto luteráni je nezachovávají. Budeme-li muset volit mezi Písmem svatým a starými církevními bludy, zavrhneme radìji Písmo svaté. Melanchton k tomu poznamenal: „Každý den zde na snìmu hodí Faber po nás, evangelících, nìjaký nový kámen. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)
Náboženská tolerance byla zaruèena zákonem a evangelické státy byly odhodlány postavit se proti porušování svých práv. Luther, pro nìhož ještì stále platila klatba wormského ediktu, se nesmìl snìmu ve Špýru zúèastnit. Jeho místo však zaujali jeho spolupracovníci a šlechtici, které Bùh povolal, aby hájili Boží vìc v tak nebezpeèné dobì. Šlechetný Bedøich Saský, bývalý Lutherùv ochránce, zemøel, avšak vévoda Jan, jeho bratr a nástupce, uvítal reformaci s radostí. I když chtìl mít klid a pokoj, projevil velkou rozhodnost a odvahu ve všem, co se týkalo víry.
Knìží požadovali, aby se státy, které pøijaly reformaci, bezpodmíneènì podrobily øímské pravomoci. Reformátoøi naproti tomu žádali svobodu, která jim byla pøedtím zaruèena. Nemohli souhlasit s tím, že by Øím mìl znovu vládnout nad státy, které tak radostnì pøijaly Boží slovo.
Nakonec byl podán kompromisní návrh, aby v tìch zemích, kde se reformace ještì neprosadila, byl pøísnì dodržován wormský edikt, a „v tìch státech, kde se lid od nìho odchýlil a kde nelze vynutit jeho dodržování bez nebezpeèí vzpoury, aby nezavádìli žádné nové reformy, nedotýkali se sporných bodù, nestavìli se proti sloužení mše a nepøipustili, aby øímští katolíci pøijímali luteránství. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Tato opatøení snìm schválil k velké radosti katolických knìží a prelátù.
Kdyby dodržování tohoto ediktu bylo vynuceno, „nemohla by se reformace ani šíøit tam, kde je dosud neznáma, ani by se nemohla upevnit na dobrých základech tam, kde se již rozšíøila. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Svoboda projevu by byla potlaèena. Nebylo by dovoleno pøestoupit na jinou víru. A od pøívržencù reformace se žádalo, aby se tìmto omezením a zákazùm ihned podøídili. Zdálo se, že svìt bude brzy pøipraven o jakoukoli nadìji. „Znovuzavedení nadvlády Øíma... by nezbytnì znamenalo návrat starých zloøádù a pak už by se jistì našla pøíležitost, „aby se dokonèila zkáza díla, ostatnì již silnì otøeseného fanatizmem a rozkolem. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)
Když se evangelíci sešli, aby se radili, díval se jeden na druhého se strachem a obavami v oèích. Jeden se ptal druhého: „Co máme dìlat? Šlo o otázky dùležité pro celý svìt. „Mají se vùdci reformace podøídit a pøijmout edikt? Jak snadno mohli v tak tìžké a rozhodné chvíli sklouznout na nesprávnou cestu. Kolik pøijatelných záminek, výmluv a dùvodù mohli najít pro to, že je nutné se podrobit. Luteránská šlechta mìla zaruèenu svobodu vyznání. Stejné právo mìli i všichni jejich poddaní, kteøí ještì pøed vydáním tohoto dekretu pøijali reformaèní víru. Copak se s tím nemohli spokojit? Kolika nebezpeèím by se mohli vyhnout, kdyby se podrobili. Do kolika neznámých nebezpeèí a sporù je neochota poslechnout pøivede? Kdo ví, jaké možnosti pøinese budoucnost? Proto pøijmìme olivovou ratolest míru, kterou Øím podává a zacelme rány Nìmecka. Podobnými argumenty mohli reformátoøi ospravedlnit svùj souhlas s postupem, který by jistì v krátké dobì vedl k porážce jejich vìci.
Naštìstí rozeznali, z jakého principu vychází navrhované øešení, a jednali na základì své víry. O jaký princip šlo? O právo Øíma znásilòovat svìdomí a zakazovat svobodné studium. Což se jim a jejich protestantským poddaným nenabízela náboženská svoboda? Ano, ale jen jako zvláštní výhoda vyjádøená daným ujednáním, nikoli jako právo. Pro všechny ostatní, kteøí nebyli do ujednání zahrnuti, mìla platit velká zásada moci - pro svìdomí není místa, Øím je neomylným soudcem a je nutné jej poslouchat. Pøijetí navrhované dohody by znamenalo, že náboženská svoboda se bude vztahovat jen na reformované Sasko, a v celém ostatním køesanském svìtì bude studium Písma a vyznávání reformaèní víry zloèinem a bude trestáno vìzením a smrtí na hranici. Mohou souhlasit, aby náboženská svoboda platila jen nìkde? Mohou souhlasit s prohlášením, že reformace už nesmí získat žádného pøívržence, a pøipustit, že tam, kde Øím vládne v této chvíli, bude vládnout na vìky? Mohli by pak reformátoøi tvrdit, že jsou nevinní krví stovek a tisícù lidí, kteøí v dùsledku tohoto ujednání pøijdou o život v papežem ovládaných zemích? Znamenalo by to zradu vìci evangelia a svobod køesanstva v nejrozhodnìjším okamžiku.„ Rozhodli se radìji obìtovat všechno, i své státy, své koruny a své životy„. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)
Knížata se dohodla: Odmítneme toto naøízení, v otázkách svìdomí nerozhoduje vìtšina.„ Prohlásili: Za klid a pokoj, kterým se tìší øíše, vdìèíme naøízení z roku 1526. Jeho zrušení by v Nìmecku zpùsobilo rozbroje a rozkol. Snìm nemá právo zrušit náboženské svobody, dokud se nesejde koncil.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Povinností státu je chránit svobodu svìdomí a tam také konèí jeho pravomoc v náboženských otázkách. Každá vláda, která se pokouší usmìròovat nebo vynucovat náboženské pøesvìdèení mocí, opouští zásadu, za níž tak šlechetnì bojovali evangeliètí køesané.
Zastánci papežství se rozhodli, že potlaèí to, co nazývali nebezpeènou tvrdošíjností„. Nejdøíve se pokusili zpùsobit rozkol mezi pøívrženci reformace a zastrašit všechny, kdo se pro ni dosud otevøenì nevyslovili. Nakonec byli pøed snìm pozváni zástupci svobodných mìst a mìli prohlásit, zda pøistoupí na podmínky návrhu. Žádali o odklad, avšak nadarmo. Když mìli pøísahat, témìø polovina se jich postavila na stranu reformátorù. Lidé, kteøí odmítli obìtovat svobodu svìdomí a právo samostatnì myslet, dobøe vìdìli, že se tímto svým postojem vystavují budoucí kritice, odsouzení a pronásledování. Jeden z delegátù øekl: Musíme buï zapøít Boží slovo, nebo se nechat upálit.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5.)
Král Ferdinand, který zastupoval na snìmu císaøe, vidìl, že naøízení by vyvolalo vážné neshody, nebude-li možné pøimìt knížata, aby je pøijala a podporovala. Pokusil se je pøesvìdèit, dobøe totiž vìdìl, že použití násilí proti takovým mužùm by jen stupòovalo jejich odhodlanost. Prosil knížata, aby pøijala naøízení, a ujišoval je, že císaø s nimi bude spokojen.„ Tito vìrní mužové však uznávali moc, která pøevyšuje všechny pozemské vládce. Klidnì odpovìdìli: Uposlechneme císaøe ve všem, co mùže pøispìt k zachování pokoje a ke cti Boží.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)
Nakonec král oznámil pøed snìmem kurfiøtovi a jeho pøátelùm, že edikt bude vydán formou císaøského naøízení„ a že jim nezbývá nic jiného než se podøídit vìtšinì„. Po tomto vyhlášení král opustil shromáždìní, aniž poskytl zastáncùm reformace pøíležitost, aby o nìm mohli jednat nebo na nì odpovìdìt. Nadarmo vyslali poselstvo ke králi s prosbou, aby se vrátil.„ Na jejich námitky král jen odpovìdìl: Je to hotová vìc. Nezbývá, než se podrobit.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)
Císaøská strana byla pøesvìdèena, že evangelická knížata se budou držet Písma svatého jako nadøazeného nad lidské nauky a požadavky. Vìdìli, že kdekoli pøijmou tuto zásadu, tam bude papežství nakonec svrženo. Avšak jako tisíce lidí, kteøí pøišli po nich, vidìli jen to, co je možno vidìt oèima„, a namlouvali si, že vìc císaøe a papeže stojí dobøe, kdežto vìc reformátorù je na tom špatnì. Kdyby zastánci reformace spoléhali na lidskou pomoc, byli by opravdu bezmocní, jak si to jejich nepøátelé mysleli. I když byli poèetnì slabí a odporovali Øímu, byli silní. Odvolali se od snìmu k Božímu slovu, a od císaøe Karla k Ježíši Kristu, Králi králù a Pánu pánù.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)
Když Ferdinand odmítl brát ohled na jejich pøesvìdèení v otázce svìdomí, rozhodla se knížata, že nebudou dbát jeho nepøítomnosti a pøedloží neprodlenì svùj protest národnímu snìmu. Sepsali slavnostní prohlášení a pøedložili ho snìmu. Prohlášení znìlo:
Protestujeme tímto pøed Bohem, naším jediným Stvoøitelem, Ochráncem, Vykupitelem a Spasitelem, jenž bude jednoho dne naším Soudcem, a pøed všemi lidmi a pøed veškerým stvoøením, že my, za sebe i za svùj lid, v žádném pøípadì nesouhlasíme s navrhovaným naøízením a nepøipojíme se k nièemu, co se jakkoli pøíèí Bohu, svatému Božímu slovu, našemu pravému svìdomí, spáse našich duší...
Neschvalujeme vyhlášené naøízení. Jsme si jisti, že když všemohoucí Bùh povolá nìjakého èlovìka, aby poznal Boha, pøesto tento èlovìk nemùže Boha poznat... Bezpeèné uèení je jen to, které se shoduje s Božím slovem... Pán zakazuje hlásání každého jiného uèení... Písmo svaté má být vykládáno jinými, jasnìjšími texty bible... tato svatá kniha je pro køesana nezbytná, je snadná k pochopení a jejím posláním je odstraòovat temnotu. Jsme rozhodnuti z Boží milosti zachovávat ryzí a výluèné hlásání jen Božího slova, tak jak je obsaženo v biblických knihách Starého a Nového zákona, a nepøipustit, aby se k nìmu cokoli pøidávalo, co by mu mohlo odporovat. Toto slovo je jediná pravda. Je bezpeèným mìøítkem veškerého uèení a života a nemùže selhat nebo nás zklamat. Kdo staví na tomto základì, odolá všem pekelným mocnostem a všechna lidská marnost, která se proti nìmu postaví, padne pøed Boží tváøí.
Z toho dùvodu odmítáme jho, jež se na nás vkládá... Souèasnì oèekáváme, že Jeho císaøská Milost se vùèi nám zachová jako køesanský vládce, který miluje Boha nade vše. Prohlašujeme, že budeme ochotnì projevovat jemu i vám, milostiví páni, lásku a poslušnost, jak je naší spravedlivou a pravou povinností.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)
Protest zapùsobil na snìm hlubokým dojmem. Vìtšina èlenù snìmu žasla nad smìlostí protestujících a naplnily je obavy. Budoucnost se jim jevila jako bouølivá a nejistá. Rozkol, nesváry a krveprolévání se zdály neodvratitelné. Avšak zastánci reformace, jisti si spravedlností své vìci a spoléhající na ruku Všemohoucího, byli plni odvahy a odhodlání„.
Zásady obsažené v tomto proslulém protestu... jsou nejvlastnìjší podstatou protestantizmu. Tento protest se staví proti dvojímu lidskému zneužíváni moci ve vìcech víry: prvním je zasahování státních úøadù do náboženských otázek a druhým je samozvaná moc církve. Na místo tìchto zloøádù klade protestantizmus právo svìdomí nad moc úøadù a autoritu Božího slova nad moc církve. Pøedevším odmítá svìtskou moc v duchovních vìcech a odvolává se na slova apoštolù: „Lépe je poslouchat Boha než lidí. Nad korunu Karla V. vyvýšilo korunu Ježíše Krista. Šlo však ještì dále: vyhlásilo zásadu, že všechno lidské uèení má být podøízeno Božímu slovu.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6) Kromì toho vyhlásili protestující své právo svobodnì vyslovit své pøesvìdèení o pravdì. Budou nejen vìøit Božímu slovu a poslouchat je, ale budou i uèit tomu, co Boží slovo øíká, a neuznávají právo knìží nebo úøadu proti tomu zasahovat. Špýrský protest je slavnostním vystoupením proti náboženskému útlaku a požadavkem na právo všech lidí uctívat Boha podle vlastního svìdomí.
Protest byl veøejnì vyhlášen. Vepsal se do pamìti tisícù lidí a zaznamenaly ho nebeské knihy, odkud ho nemùže nikdo vymazat. Celé evangelické Nìmecko pøijalo protest jako vyjádøení své víry. Všude lidé chápali toto prohlášení jako pøíslib nové a lepší doby. Jeden ze šlechticù øekl špýrským protestantùm: Kéž Všemohoucí, který vám dal milost vyznat se tak dùraznì, svobodnì a neohroženì, vás zachová v této køesanské pevnosti až po vìènost.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)
Kdyby si reformace po dosažení prvního úspìchu dovolila vyèkávat, až získá pøízeò svìta, zpronevìøila by se Bohu i sobì, a tím by si pøipravila vlastní zkázu. To, co tehdy prožili reformátoøi, je pouèením pro všechny následující vìky. Satan pùsobí proti Bohu a proti Božímu slovu stále stejným zpùsobem. Stejnì jako v šestnáctém století staví se i dnes proti tomu, aby se Písmo svaté stalo mìøítkem života. V naší dobì lidé odešli daleko od jeho uèení a pøíkazù, a je tøeba, aby se vrátili k vlastnímu základu protestantizmu - k bibli jako k jedinému pravidlu víry a života. Satan stále pùsobí všemi svými prostøedky, aby omezil náboženskou svobodu. Antikristovská mocnost, proti které vystoupili protestanté ve Špýru, se nyní pokouší s obnovenou silou znovu získat ztracenou vládu. Stejnì neochvìjná vìrnost Božímu slovu, která se projevila v reformaci bìhem tak kritické chvíle, je jedinou nadìjí pro nápravu dnes.
Urèitá znamení naznaèovala, že protestantùm hrozí nebezpeèí. Jiná znamení však ukazovala, že Boží ruka ochrání vìrné. V té dobì Melanchton ve spìchu provázel ulicemi Špýru smìrem k Rýnu svého pøítele Šimona Grynaea a naléhal na nìho, aby prchl za øeku. Grynaeus byl tímto spìchem udiven a Melanchton mu na vysvìtlenou øekl: Ukázal se mi jakýsi staøec, kterého jsem neznal, vážného a slavnostního vzezøení, a øekl mi, že Ferdinand pošle za chvíli strážníky, aby Grynaea zatkli.„
Toho dne totiž Faber, pøední obhájce papežství, ve svém kázání napadl Grynaea. Grynaeus se proti osoèení ohradil a nakonec Faberovi vytkl, že hájí ohavné bludy„. Faber potlaèil svùj hnìv, ale ihned šel ke králi a získal od nìho zatykaè na nepohodlného heidelberského profesora. Melanchton nepochyboval o tom, že jeho pøítele zachránil Bùh tím, že poslal jednoho ze svých andìlù, aby ho varoval.„
Na bøehu Rýna pak nehybnì èekal, dokud proud øeky nezachrání Grynaea pøed jeho pronásledovateli. 'Koneènì', zvolal Melanchton, když ho uvidìl na protìjším bøehu, 'koneènì je vytržen z krutých spárù lidí, kteøí touží po nevinné krvi.' Když se Melanchton vrátil domù, dozvìdìl se, že biøici, kteøí pátrali po Grynaeovi, prohledali dùm od pùdy až po sklep.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)
Reformace však mìla ještì více zazáøit pøed mocnými tohoto svìta. Král Ferdinand odmítl evangelická knížata pøijmout. Místo toho dostali pøíležitost pøedložit svou vìc císaøi a shromáždìným církevním a státním hodnostáøùm. Císaø Karel V. chtìl totiž urovnat spory, které zachvátily øíší po vyhlášení protestu ve Špýru, a proto svolal do Augsburku snìm, kterému hodlal podle svého oznámení sám pøedsedat. Na tento snìm pozval pøedstavitele protestantù.
Reformaci hrozilo velké nebezpeèí. Její pøívrženci však svìøili svou vìc Bohu a slíbili, že zùstanou evangeliu vìrni. Saského kurfiøta jeho rádci varovali, aby na snìm nechodil. Tvrdili, že císaø vyžaduje úèast protestantských knížat, aby je vlákal do pasti. Jít a dát se zavøít do hradeb mìsta a vydat se tak do rukou mocného nepøítele, to pøece znamená riskovat všechno?„ Jiní však velkodušnì prohlašovali: A se jen knížata chovají odvážnì a Boží vìc bude zachránìna.„ Bùh je vìrný, neopustí nás,„ prohlásil Luther. (D'Aubigné, sv. 14, kap. 2.) Kurfiøt se vypravil do Augsburku i se svým doprovodem . Všichni byli seznámeni s nebezpeèím, které jim hrozí. Mnozí se vydali na cestu s chmurami na èele a s obavami v duši. Luther, který je doprovázel až do Koburgu, povzbuzoval jejich slábnoucí víru tím, že jim zpíval chorál, který složil na tuto cestu: Hrad pøepevný je náš Bùh.„ Povzbudivá píseò zahnala mnoho úzkostných pøedtuch, povzbudila mnohá skleslá srdce.
Evangelická knížata si pøála pøedložit snìmu své názory systematicky seøazené a doložené dùkazy z Písma. Pøípravu dokumentu svìøili Lutherovi, Melanchtonovi a jejich spolupracovníkùm. Takto vzniklé Vyznání pøijali protestanté jako projev své víry a pak se sešli, aby tento významný dokument podepsali. Byla to slavnostní i nebezpeèná chvíle. Reformátoøi se obávali, aby vìc reformace nebyla smìšována s politickými otázkami. Mìli za to, že reformace by mìla pùsobit jen vlivem, který vychází z Božího slova. Když chtìli Vyznání podepsat protestantští šlechtici, postavil se Melanchton proti tomu s odùvodnìním: To je záležitost teologù a knìží, aby navrhovali tyto vìci. Autoritu mocných zemì zachovejme pro jiné vìci.„ Jan Saský se ohradil: Chraò Bùh, abyste z toho vyluèovali mne. Jsem rozhodnut uèinit to, co je správné, i kdyby mì to mìlo stát korunu. Chci vyznávat Pána. Kurfiøtský klobouk a hermelín mi nejsou tak drahé jako køíž Ježíše Krista.„ Po tomto prohlášení vzal pero a podepsal se pod Vyznání. Jiný ze šlechticù vzal do ruky pero a øekl: Vyžaduje- li toho èest mého Pána Ježíše Krista, jsem ochoten... opustit statky a položit svùj život.„ A pak pokraèoval: Spíše bych se vzdal svých poddaných a svých území a odešel ze zemì svých otcù s holí v ruce, než bych pøijal jiné uèení, než které je obsaženo v tomto vyznání.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6) Takovou víru a odvahu mìli tito Boží mužové.
Nadešla stanovená chvíle, kdy mìli pøedstoupit pøed císaøe. Karel V. pøijal evangelické reformátory v sedì na svém trùnu a obklopený kurfiøty a knížaty. Evangelíci pøeèetli vyznání své víry. Pøed tak vznešeným shromáždìním jasnì vyložili pravdy evangelia a oznaèili bludy katolické církve. Právem se tento den oznaèuje za nejvìtší den reformace a jeden z nejslavnìjších dnù v dìjinách køesanstva a lidstva.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7)
Jen nìkolik let uplynulo od chvíle, kdy mnich z Wittenberka stál ve Wormsu sám pøed národní radou. Nyní stáli na jeho místì nejvznešenìjší a nejmocnìjší knížata øíše. Lutherovi bylo zakázáno jet do Augsburku, byl tam však pøítomen svými slovy a modlitbami. Jsem pøešastný,„ napsal, že jsem se dožil této hodiny, v níž byl Kristus veøejnì vyvýšen tak vynikajícími vyznavaèi a v tak slavném shromáždìní.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7) Tak se naplnila slova Písma: O tvých svìdectvích pøed králi budu mluvit.„ (Žalm 119:46)
Za života apoštola Pavla se evangelium, pro které byl vìznìn, dostalo právì Pavlovým uvìznìním pøed knížata a šlechtu císaøského mìsta. Podobnì i tehdy znìla v palácích zvìst, kterou císaø zakázal hlásat z kazatelen. To, co mnozí pokládali za nevhodné, aby se øíkalo poddaným, poslouchali nyní užaslí vládci a panstvo øíše. Králové a šlechtici tvoøili posluchaèstvo, korunovaná knížata byla kazateli a pøedmìtem kázání byla královská Boží pravda. Od apoštolských dob,„ poznamenal dobový spisovatel, se nepøihodilo nic vìtšího, ani nezaznìlo velkolepìjší vyznání.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7)
Všechno, co luteráni øíkají, je pravda, to nemùžeme popøít,„ prohlásil jeden katolický biskup. Mùžete rozumovými dùkazy vyvrátit Vyznání, které pøednesl kurfiøt a jeho druhové?„ zeptal se nìkdo doktora Ecka. Pomocí spisù apoštolù a prorokù nikoli,„ znìla odpovìï, avšak pomocí spisù církevních otcù a vyjádøení rad ano!„ Tazatel ovšem pokraèoval: Rozumím, luteráni vycházejí podle vás z Písma, kdežto my stojíme mimo Písmo.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 8)
Nìkterá další nìmecká knížata se rozhodla pro reformovanou víru. Sám císaø prohlásil, že èlánky protestantù jsou ryzí pravda. Vyznání bylo pøeloženo do mnoha jazykù a rozšíøeno po celé Evropì. V dalších generacích je pøijaly milióny lidí jako vyjádøení své víry.
Vìrní Boží služebníci však nemuseli pracovat sami. Když se proti nim spojovaly mocnosti a zlí duchové, Pán nezapomínal na svùj lid. Kdyby mohli vidìt duchovním zrakem, vidìli by jasné dùkazy Boží pøítomnosti a pomoci, jako prorok v pradávných dobách. Když Elizeùv služebník upozoròoval svého pána na nepøátelské vojsko, které obklíèilo mìsto a odøízlo jim všechny ústupové cesty, prorok se modlil: Hospodine, otevøi mu prosím oèi, aby vidìl.„ (2 Král 6,17) Najednou sluha vidìl, že stráò je plná vozù a ohnivých koní. Nebeské vojsko stálo pøipraveno ochránit Božího muže. Tak andìlé chrání ty, kdo pracují pro obnovu církve.
Luther dùslednì prosazoval mimo jiné zásadu, že reformace nesmí žádat o podporu svìtskou moc a že nesmí být bránìná pomocí zbraní. Radoval se z toho, že evangelium vyznávají øíšská knížata, když však knížata navrhovala vytvoøení obranného svazu, prohlásil, že uèení evangelia má hájit sám Bùh... Èím ménì se bude do díla mísit èlovìk, tím mocnìji zasáhne Bùh. Podle jeho názoru byla všechna navrhovaná politická opatøení projevem nedùstojného strachu a høíšné nedùvìry„. (D'Aubigné, sv. 10, kap. 14)
Když se mocní nepøátelé spojovali, aby reformaci znièili, a když se zdálo, že se proti ní pozvedne tisíce meèù, Luther napsal: Satan stupòuje svou zuøivost. Bezbožní veleknìží spøádají úklady, hrozí nám válka. Vybídnìte lid, aby stateènì bojoval pøed Božím trùnem vírou a modlitbou, tak aby naši nepøátelé, pøemoženi Božím Duchem, byli pøinuceni pøistoupit na mír. Co hlavnì potøebujeme, co hlavnì musíme dìlat, je modlit se. Oznamte lidem, že jsou nyní vystaveni ostøí meèe a satanovì zlobì, a øeknìte jim, a se modlí.„ (D'Aubigné, sv. 10, kap. 14)
O nìco pozdìji se Luther ještì jednou zmínil o svazu, který zamýšlela založit evangelická knížata, a prohlásil, že jedinou zbraní, kterou bychom mìli používat, je meè Ducha„. V listì saskému kurfiøtovi napsal: Nemùžeme s dobrým svìdomím schvalovat navrhovaný obranný svaz. Radìji bychom desetkrát zemøeli, než abychom vidìli, že pro vìc evangelia byla prolita jediná kapka krve. Musíme být jako 'ovce vedené na zabití'. Musíme nést Kristùv køíž. Vaše Výsost mùže být bez obav. Dosáhneme svými modlitbami více než všichni naši nepøátelé svým vychloubáním. Jen nepošpiòte své ruce krví svých bratrù. Jestliže císaø žádá, abychom byli vydáni jeho soudùm, jsme pøipraveni pøed nì pøedstoupit. Nemùžete bránit naši víru. Každý pro svou víru podstupuje vlastní nebezpeèí.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 1)
Ze skrytých modliteb vyšla síla, která v dobì velké reformace otøásla svìtem. V posvátném tichu vstupovali Boží služebníci na skálu Božích zaslíbení. V dobì zápasù v Augsburku se Luther každý den nejménì tøi hodiny modlil a byly to právì hodiny nejvhodnìjší pro studium.„ Ve své soukromé svìtnici otevíral svou duši pøed Bohem slovy plnými úcty, strachu a nadìje, jako když se mluví s pøítelem„. Øíkal: Vím, že jsi náš Otec a náš Bùh, a že zaženeš pronásledovatele svých synù, protože s námi jsi ohrožen i ty. Celá tato vìc je tvá a jen z tvého donucení se jí úèastníme. Braò nás tedy, Otèe!„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6)
Melanchtonovi, kterého drtily obavy a úzkost, Luther napsal: Milost a pokoj v Kristu - v Kristu, øíkám, ne na svìtì. Amen. Velice nenávidím ty nesmírné starosti, které tì stravují. Jde- li o nespravedlivou vìc, opus ji, jde-li však o vìc spravedlivou, proè nevìøíš slibùm Pána, který nám pøikazuje, abychom spali beze strachu?... Kristus neopustí dílo spravedlnosti a pravdy. Kristus žije, Kristus vládne, jakýpak strach tedy mùžeme mít?„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6)
Bùh vyslyšel volání svých služebníkù. Dal knížatùm a duchovním milost a odvahu, aby zastávali pravdu proti vládcùm tmy tohoto svìta. Pán prohlásil: Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v nìj vìøí, nebude zahanben.„ (1 Petr 2,6) Protestantští reformátoøi stavìli na Kristu a brány pekla je nemohly pøemoci.